Nádherné ráno, neodolal jsem a šel jsem se do potoka celý opláchnout. Tramily jsem nechal jít, jejich tempo bych nedal a zbytečně bych se rychle unavil. Cesta do Woody pass byla vpohodě, na druhé straně už čekalo sněhové pole. Za mnou se začalo zlověstně zatahovat nebe, poslal jsem přes satelit zprávu tramily, co se blíží. Nemohli to vidět , čekali jsme zhoršení počasí, ale nevěděli kdy přijde . A zase klouzačky! Tentokrát jsem byl sám, tak jsem si vše nejdřív hodně dobře rozmyslel. Ha ha, murphyho zákony. Třetí slajd jsem ubrzdil půl metru před štěrkem… No a tam to začalo být špatné. Nevšiml jsem si, že navigace v Garminech zamrzla a já vzal jako fakt, že se pohybuji pár metrů nad cestou. A šel pořád dolu, do údolí. Než mi došlo, co se děje, byl jsem sto metrů pod cestou a hodinu jsem šplhal štěrkovým polem zpátky na cestu. Je to hodně vysilující, navíc špatný krok znamená slajd dolu po kamení… Na cestu jsem se dostal vyčerpaný a už bez šance, že bych dohnal do večera tramily. To už začalo pršet a teplota šla dolů na dva stupně C. Bundu mám dobrou, můžete mít mokro v botách, ale když promokne tělo, je to špatné. Vyšplhal jsem do Wood Pass a postavil malý přístřešek, abych si udělal oběd. Pořád prší, fouká a je dva nad nulou. V kempu kousek nade mnou jsem našel vyčerpanou trojici ve stanech. Spali ještě dál, kousek od Ďáblových schodů, dál se nedostali, tady nabírali sílu. Šel jsem dál, doufal jsem, že tam potkám tramily. Co se pak semlelo, bylo hodné jména toho místa. 2C nad nulou, déšť, vítr, kroupy, bouřka a blesky. Do toho pořád jdete po hřebemi sněhovými poli, kde každý krok můze znamenat pád do údolí. Jo a zapomněl jsem, šel jsem v mracích, tedy ve viditelnosti max. 10metrů.Podle gps jsem byl na místě nejkrásnější vyhlídky na trailu… Nenašel jsem ani kemp, vyčerpaný jsem to otočil do kempu, kde jsem potkal ty vyčerpané. Jít dál přes Ďáblovy schody by byla bez patosu sebevražda. Tedy dalších 6km (rozuměj – dvě až tři hodiny chůze) zpátky. Do téhle chvíle to bylo dobré-mysl byla vpohodě. Tady mě ale vyděsilo, že mi upadá vnitřní pohoda a to je kousek ke konci a tlačítku SOS. Musel jsem v hlavě přepnout do jiného módu – vzdal jsem trail a představoval si, jak tu po hiker kempech léčím a jak mě mají rádi a moje jméno je známé po celé PCT. Vydrželo mi to až do kempu. Naštěstí. Trojice tam nebyla, klobouk dolů před tím, co se odhodlali navečer podniknout. Jen malé konstatování – tady se fakt umírá, legrace stranou.
Foukalo, mokro, klepal jsem se vyčerpáním a zimnicí. Hamaka je skvělá, ale všechno kromě spaní a možná poslouchání hudby děláte venku. Včetně převlékání do věcí na spaní. Hamaka v zimě je pro tvrďáky a, já jsem tvrďák😁. Celý proces postavení hamaky, zavěšení všech věcí pod tarpu (hladové myšičky) a převlečení je tak na hodinu. Rychleji to nejde, trénuju to už přes rok a půl. A nesmíte na nic zapomenout, jinak znova ven z teplíčka do deště. A tady ještě podmínky, které jsem popsal. Nevím, jak vám popsat stav, ve kterém jsem byl. Vydržel jsem to, mám to natrénované. Jsem na sebe pyšný. V hamace mám tak teplo, že nulová teplota venku mě nevadí. Mě by nevadil ani medvěd. Poslal bych ho doprdele. Omlouvám se, už budu zase slušný. Nevečeřel jsem, neměl jsem sílu.











Tady se dá pít bez filtrace. Tající sněhová voda.

