19.11. nikdy to neskončí

před 60 dny mě něco řeklo, že už to stačí a ať jdu domu. Panebože, NESTAČÍ, nikdy nebude stačit. Jsem plný hor a lesů a řek a jezer a východů a západů slunce a dobrých lidí a všeho co se tam přihodilo. Změnilo mě to. Fyzicky, mentálně, duchovně, na všech úrovních. Několikrát za den se mi chce brečet. Bolí to. Ale víte co? Asi to bolí tak, jako když je člověk zamilovaný. Vlastně to nevadí. Někde daleko to všechno pořád je a to ve mně nechává pocit klidu. Jednou se tam vrátím. Madam Elegance, kterou jsem potkal v Oregonu, bylo 85. Mám dost času.

Vrátil jsem se a prakticky všichni mě vítali slovy „jsme rádi, že ses vpořádku vrátil“. Asi to fakt bylo hodně drsný, jen tam vám to tak nepřijde. Překvapilo mě, kolik lidí mě na cestě sledovalo a četlo můj blog. A došla mi jedna velká pravda. Vypůjčím si formulaci z atletiky – šel jsem to s větrem v zádech nad povolenou hranici. Tolik lidí mi fandilo a myslelo na mě… Být jako hikeři, kteří se domů ozvou jednou za měsíc a na facebook dají pár fotek z celé PCT, neušel bych ani třetinu. Ta energie od přátel se tam dala skoro hmatat. Mě bylo nejhůř vždycky po jedné hodině odpoledne. To většina z vás tady v Evropě šla spát a já tam zůstal sám. Takže díky moc vám všem za podporu.  Musím nějak zařídit, abyste si to přečetli – většina z vás už na blog nechodí.

Bude ještě o čem psát. O tom, co se tam osvědčilo a co ne. O kondici, která mi zůstala i po dvou měsících a nějak nevím proč. I plánech na další výpravy. O věcech, na které se mě ptají všichni, když začnu vyprávět o cestě. O tom, jak moc mě to změnilo a jak je mi všechno tak strašně moc jedno. Jsem stále ještě nezaměstnaný, do práce nastupuju v prosinci. Je čas to ze sebe dostat, než mě převálcuje realita. Ale nejspíš ne, mám v sobě a za sebou tak sto tisíc stromů, které jsem minul nebo přelezl, minimálně 150 stromů, které jsem musel obejmout, když jsem večer věšel hamaku, stovky jezer a potoků. 1391kilometrů cesty. To je asi dva a půl milionu kroků. Tohle ze mě nic a nikdo nevymlátí. V pokoji na stěně mi visí mapa PCT a viset tam zůstane. Museli by ten panelák zbourat, stejně jako by mě museli uříznout hlavu, abych se vzdal vzpomínek na cestu.

Asi vás všechny nepotkám, abych vám mohl převyprávět zážitky z cesty a abych vám poděkoval, že jste to šli se mnou. Tak alespoň tady, na blogu se můžeme ještě potkat. Když budete chtít.

Úvodní fotku jsem zvolil schválně. Tam jsem skončil a slíbil jsem cestě, že si ji vezmu s sebou domů. Tak jdeme na to🙂

No upřímně, i kdyby to nikdo nečetl, napíšu to pro sebe😉

Translate »