D100, San Francisco – jóga zdarma, Haight Street, Ocean Beach

Ráno nás recepční upozornil, že od jedenácti je na nábřeží hodinová lekce jógy zdarma. To jsme si nemohli nechat ujít. S Ying a kamarádem z Japonska (promiň brácho, zapomněl jsem jméno) jsme vyběhli z hostelu na jógu. Byla venku, v tom hrozným horku🙂. Ale bylo to fajn. Všichni jsme dostali sluchátka (bylo nás celkem asi sedm) a jely se celkem standardní asany. Aspoň jak jsem zvyklý já.Někde v poslední třetině mi přestaly fungovat sluchátka a pak už jsem jen kopíroval ostatní.

Z jógy jsme zašli do knihkupectví a já tam objevil poklad. Útlé knížky od vietnamského mnicha Thich Nhat Hanha. How to Relax, Smile, Walk, Figth, Listen, Connect. Jsou to taková ta moudra schovaná do minipříběhů. Takové knížky používám tak, že jednu náhodně vyberu a pak ji otevřu na náhodné stránce. Z textu na stránce si pak vezmu poučení. Zpravidla to opravdu sedí na to, co se se mnou v daný okamžik děje…

Na poslední den jsem měl v plánu jen dvě věci. Koupit dárky pro rodinu a navštívit pobřeží Pacifického Oceánu.

Ying s kamarádem z Japonska  jedou na Baker beach. To je krásná pláž a výhledem na Golden Gate, má to jen jeden háček. Je to pláž pro nudisty. Domlouváme se, že se pak na západ slunce sejdeme na Ocean Beach. Ta je kousek dál.

Stý a poslední den… Ještě, že jsem si psal blog. Nemám vůbec tušení, co jsem celých sto dnů dělal. Mám pocit, že jsem do USA přiletěl včera…

Otevírají mi check-in, tak se ještě rychle odbavuju a pak se chystám pro dárky.

Tomu, co se nachází na přístavní promenádě se říká tourist trap. Past na turisty. Ceny jsou tam nastavené strašně vysoko. Nepřijde vám to, všichni nabízejí za zhruba stejnou přemrštěnou cenu zhruba stejné věci Made in China. Takže tam ne… Recepční mě posílá do China town nebo do Haight – zdejší hippie čtvrť. Volba je jasná – hippie. Cestou k autobusu mi dojdou data, dobít můžu jen přes internet. Nepřipojím se (nemám data), musím někam na wifi. Dobrá záminka zajít na kafe do Starbucks. Ono to není jen o internetu, ale třeba taky o placení v autobuse přes Clipper. A Google Maps na vyhledání autobusového spojení. A určitě i dalších věcech.

Jedu do Haigth. Je to hippie čtvrť jak po čuchu, tak na pohled. Zacházím do prvního obchodu a jsem v suvenýrovém ráji. Je to tu taky Made in China, ale daleko větší vkusnější sortiment a tak o třetinu lacinější. Mám radost a díru v peněžence. Ale co už, ze San Franciska nemůžu přijet bez magnetek na lednici, hrníčků a spousty dalších ptákovin.

krámek Goodfellas. Devět z deseti hippie doporučuje.

Prodavače se ptám na záchody, odkazuje mě na restauraci vedle, ať si tam koupím kafe a pak mě k nim pustí. Místo kafe si kupuju bagel s sebou, už se začíná připozdívat a na pláž to mám ještě půl hodiny autobusem.

Ying píše, kde jsem, oba už směřujeme na Ocean beach. Asi v půlce cesty Ying přistupuje do mého autobusu. Na takový náhody jsem z trailu trénovanej…

Ocean Beach… Ohromné vlny, surfaři a obrovská energie oceánu. To není moře (Středozemní, Černé, Baltické…), to je Oceán…

Spolu s námi k pláži přijíždí hasiči, jdou rovnou k plážovému dřevěnému křeslu, na kterém ve  známé pozici „právě jsem si šlehnul“ sedí s hlavou mezi nohama weirdo.

Jdeme dál a nacházíme dvě volné židle blízko moře. Bagel si nesu s sebou, jsou to dvě půlky housky s rajčetem, sýrem a bazalkou. Akorát pro nás dva, večeříme na pláži. Pro Ying je to stejně jako pro mě poslední večer ve Frisku. Je mi smutno, že odjíždím? Není. Těším se domů? Ne. Těším se na blízké, ale ne domů. Prostě pokračuju v cestě.  Tak jsem se rozhodl, když jsem u Chesteru končil. Beru si trail s sebou do dalšího života. Stýská se mi po lese. To ano. Strašně moc.

S Ying si povídáme. O životě. O našich rodinách. O nás. Známe se tři dny, jsem skoro třikrát starší, než ona. Je to, jako bychom byli brácha se setrou a žili spolu odjakživa. A byli stejně staří. Když máte někoho potkat a moc věci neplánujete (nebo vůbec), potkáte ho. Když plánování odevzdáte do rukou životu, život se k vám chová jako laskavý, přísný učitel. Nenechá vás padnout. Ani v lese, v divočině. Ani mezi lidma.

Od malička jsem toužil mít svého Mistra. Někoho moudrého, kdo mě bude učit. Byl tu pořád, vedle mě. A čekal, až ho nechám mě vést…

Zpátky jsme jeli opět autonomním taxíkem. Těšilo mě, jakou z toho má Ying radost. A navíc jízda nočním San Franciskem.

Na hostelu jsme hráli hry. Neskutečná legrace s hrou, kdy z věže, postavené z dřevěných hranolků postupně vytahujete jednotlivé hranolky tak dlouho, až někomu věž padne. Dětská hra s dospělým koncem – ten, komu věž padla, musel v časovém limitu vypít mexické pivo-Coronu. Čech, Číňanka, Japonec, Kolumbijka, Alžířan, Mexičan. Když jsem byl na tahu a začalo to být obtížné, Japonec mi pustil českou hymnu a já se postavil do pozoru s levou rukou na srdci a s očima upřenýma ke stropu. Mohli se počůrat smíchy. Opakoval to v pravidelných intervalech a já vždy přerušil vytahování hranolku a postavil se do pozoru a všichni znovu a znovu řvali smíchy. Nikdo nebyl opilý, prostě nám spolu bylo dobře.

Zítra většina z nás odjíždí. Odvážím si v batohu hřejivý kousek něčeho, co mě spojuje s báječnými lidmi z celého světa. Jestli jsem potřeboval terapii a resocializovat, povedlo se to.

Většina po hře odchází na diskotéku a mrzí je, že nejdu taky. Nejdu, musím se vyspat. A je mi víc jak dvakrát tolik, než všem ostatním. Navíc jsem v pohorách a outdoorových kalhotách. Nevidím to jako dobrý nápad.

Translate »