D28, Mořské oko pod South Sister – Elk Lake

KAFE! COLA! HAMBURGER!. Vážení, s vidinou toho, že jsou čtyři hodiny a že mi v resortu můžou zavřít, jsem posledních sedm kilometrů dal v tempu 12min na kilometr. To je 5km za hodinu… Došel jsem kolem půl šesté, v sedm zavírali…

Tak popořadě…

Dnešní ráno bylo jedno z nejkrásnějších. South Sister se odrážel v jezírku při východu slunce, kouř z požárů dělal se slunečními paprsky divy… Po měsíci na hiku jsem se konečně dostal k tomu, abych si sednul, zkřížil nohy, zavřel oči a meditoval. Zatim to moc nešlo – je to každodenní boj se zaváděním nové rutiny-nic neztratit, správně vybalit, zabalit… už si všechno sedá, tak jako doma děláte po ránu prakticky všechno automaticky, tak se mi to začíná dařit tady taky. A tak přichází na řadu věci, které nejsou „životně“ důležité. Jako třeba každodenní masáž nohou (chudinky si zaslouží víc, než jen ráni natáhnout ponožky a večer je sundat), nebo meditace. Ta místa k tomu vybízejí, snad to z fotek je trochu cítit…

slunce zleva, zpoza kouře z požárů vrhá na South Sister krásné světlo

Dneska jsem procházel podobnou krásou, jako včera, lepší ukázat ma fotkách, než o tom básnit…

Na levé straně konec lávového pole. V kopci se uchytilo pár stromků – pro představu o tom, jak velké to je, fotím tytéž stromky zblízka.
Kouř nad lesem. Blízko hoří les. Stejně s tím nic neudělám, tak šlapu dál.

Mám první problém s vybavením. Odcházejí mě boty. Respektive podrážky. V těhle botách jsem odšlapal pouť do Santiaga de Compostela, vloni jsem si je nechal od výrobce podrazit, evidentně roční trénink a čtyři týdny tady jim daly zabrat. Zkusím to ještě další čtyři dny, ale riskovat, že mi odejdou podrážky někde dva dny od civilizace a já budu muset dva dny šlapat v sandálech, mě děsí. Naštěstí mám doma skvělou manželku (díky Peťulko) , co mi pomáhá s logistikou cesty, když jsem mimo signál – komunikujeme přes satelit. Tak už vím, kam si mám pro nové botky zajet a kolik tu stojí. Pro upřesnění – šlapu v botách Camino od firmy Lowa. Tady to opravdu není o tom zkoušet něco nového, potřebuju ty samé. Naštěstí je tu mají v síti obchodů REI. Takový náš Decathlon, řekl bych.

lávové pole jim dalo zabrat

A teď zpátky na konec🙂. Elk Lake resort není podle hikerů „hiker friendly“, není to úplně na trase (cca 3km od trasy), není tu obchod, lrý se tu nedá kempovat… Nemám tolik jídla, abych došel az do Shelter Cove, což je vyhlášené místo, takže neřeším kvalitu a vysílám na trail tichou prosbu o pomoc a pak už závodím s časem. Jd rovnou k okénku, kde se dá objednat take away. Kafe, Cola. Holčina v okénku je hrozně milá. Jako všichni tady. Pak si sedám k stejně starým hikerům a jsem v nirváně z kafe a coly. Když se proberu a začnu komunikovat, dozvim se o hiker boxu uvnitř restaurace. Fakt tu nemají v obchodě nic k jídlu (nudlovky, ovesné vločky…) a tak musím vybílit hiker box. Mám zásoby na tři dny a do Shelter Cove to jsou dny čtyři… Znamená to vzít zavděk nudlovkama v ziplock pytlíkách, napůl vypotřebovanými šumivými tabletami eletrolytů… Ve finále se o nudlovky přetahuju s drzou veverkou. Byla v hiker boxu první ale já mám větší hlad a jsem větší.

S dalšími dvěma hikery jdeme do restaurace na večeři, dávám si hamburger a šéfa restaurace prosím, ať mi nějakého vybere podle sebe. Dávám si ještě jednu colu, když šéf vidí, jak ji do sebe klopím, donese mi další zdarma. Asi budím soucit a je mi to jedno. Hamburger vypadá přesně tak, jak chutná. Fantasticky. Šéf se mě ptá, jestli chci kečup nebo nějaký dressing, odpovídám, že nechci už vůbec nic. Zachechtá se a pronese něco o nirváně. Ano a je mi to jedno. Co je to, když se spojí Zen a nirvána? Rosťa v Americe s hamburgerem. 

Vlevo šéf. Chybí mu čtyři zuby jako mě, ale ty vepředu.
Nevyndal jsem si z hamburgeru špejli a málem si připíchl spodní čelist k té dobrotě.

Když se vymaním z nirvány (stála mě 28dolarů i s dýškem a je mi to fuk), začínám komunikovat s oběma hikery. A sedám si zpátky na prdel do reality. Ron byl hiker, po operaci nohy dostal embolii, ta se dostala až do plic a skončil na JIP. Když se dostal domů, stěží přešel pokoj. Učil se znova chodit. Pak vyrazil na PCT a někde u Kennedy Meadows ho jiný hiker nakazil Covidem. A začal zase od začátku. Zvládl to a je tady, šlape Oregon. Bob se přestěhoval ze Seattle na Havaj. Do města, které spálil požár. Zůstalo mu jen to, co měl na sobě. Vše měl pojištěné, ale- nemá nic, začíná od nuly. Poradil se s dětmi, koupil vybavení a odjel na PCT. Defacto má jen to, co si nese v batohu. Pánové, až si někdy budu mít tendenci stěžovat na osud, vzpomenu si na vás. Každý den tu dostávám školu života a bez reptání se učím.

nalevo Ron, uprostřed Bob. Promiň kámo vpravo, zapomněl jsem tvé jméno.

Hlavně být pokorný. Jdu spát. Syn zítra přilétá domů z Chile (letěl tam za svojí dívkou) a já se těším, až si přes whatsap popovídáme. Když jsem dneska šlapal a došlo mi, že je právě někde ve vzduchu nad Amerikou, napadl mě nesmyslný pocit, že teď už jsem tu opravdu zůstal sám.

Zítra tu dopoledne zůstanu, připojím fotky k jednotlivým dnům a pošlu na blog. Pak zase čtyři dny mimo signál v lese. A těšení na další civilizaci a další kafe🙂

Translate »