O divoké noci s divočáky a štěkající vysokou jsem psal včera, aale nezmínil jsem, že většina, divných zvuků přicházela z míst, kde jsem měl pověšený pytel s jídlem. Naštěstí ho zvěř nechala být.
Ráno jsem se motal a byl slabý, ani trochu se nechtělo šlapat. Všichni z kempu odešli před hodinou a půl, já pořád seděl na zemi a odhodlával se vyrazit.
Ještě, že z nohou se stala samostatná jednotka, prostě jdou. Začínají fungovat jako stroj, pokud pominu rozpraskané paty (nejdelší jizva má asi 1,5cm), necitlivé dva prsty na každé noze, noční křeče do svalů a nedoléčenou plíseň nehtů (hádejte, jak moc nehtům svědčí 12 hodin denně v pohorách) Jen čekám, kdy se se mnou nějaký nehet rozloučí. Já bych teda rychle odešel.). Postupně už pár dní mi dochází, že bych jim měl věnovat větší péči, než doma. Úplně stačí krátká masáž ráno a večer, u vody sundat boty a nohy ponořit do vody a na kondici nohou to je znát. S popraskanými patami je to horší, krém na to mám, ale jsou to hluboké rány plné prachu. Zpravidla je výsledek takový, že mám od krému mastný spacák a v prasklinách kaši z prachu a krému. Ponožky na noc nesnesu, nohy jsou po celodenní zátěži horké a zpravidla je ani neudržím ve spacáku. Neusnul bych a spát potřebuju.

Není voda, na 18km nic, jen malý rybníček na půli cesty a pramen, u kteréhoje ve FarOut značka „sezónní“. Německý manželský pár mi dal ze svého asi litr a půl, mám tak vodu na snídani a ještě zbyde trochu na cestu.
Rybníček je skoro vyschlý, další voda asi po 15km, mám strašnou žízeň. Nezbývá než zkusit najít ten pramen. Jsem tak unavený, že batoh nechávám na cestě, pro vodu jdu nalehko (pěkná blbost, porušil jsem úplně všechna pravidla). Kilometr dolů mimo trasu, na místě označeném ve FarOut nic není, naštěstí se v přírodě a hledání vody vyznám, chvilku jsem sledoval lesní zeleň a pramen objevil asi o sto metrů níže.

Pochody v mém těle ovládám poměrně dobře, hádejte na co by byla hrozná škoda plýtvat pitnou vodu na trailu? Jasně, Poo. Propriety mám s sebou, jdu si najít vhodný strom daleko od pramene. Přefiltruju a vypiju litr vody, přefiltruju další litr na cestu a zjišťuji, že jsem ztratil mobil. Nejspíš u stromu, kde jsem stahoval kalhoty. Vše jsem po sobě poctivě zahrabal, všechny mrtvé stromy jsou tu stejné. Paráda, neztrácím hlavu, letenku zpátky mám na 15.prosince,vízum mi končí 18.prosince. Strom jsem nakonec našel, mobil ne. Znám se. Sedl jsem si ke studánce a přestal přemýšlet. Mobil jzem našel hned. Byl v trávě vedle studánky… Beru vodu, mobil a všechno ostatní a jdu zpátky. Garminy mi ukazují, kudy jsem přišel, je lehké se vrátit. Přicházím k batohu. Mám už zase strašnou žízeň…

Popadaných stromů je tu neskutečné množství, je to vysilující. Podlézat to nejde (batoh na zádech), zpravidla musíte absolvovat akrobatické balancování na různě přes sebe položených stromech, nebo složitě obcházíte.


Další voda je u HoneyMoon Creek. Na patnáctém dnešním kilometru. Domotal jsem se tam před čtvrtou hodinou, nohy se mi klepaly. Konečně jsem si mohl udělat oběd (je tu voda). Po obědě jsem věděl, že dneska už to dál nezvládnu. Místo na hamaku jsem našel, ale patnáct km plus dva co jsem hledal vodu, to je hrozně málo. Cesta k Fish Lake se mi hrozivě natahovala na pět dnů. To je moc. Mám jídlo na necelých pět dnů, pátý den je pátek, potřebuju si kromě jiného v Medfordu koupit nové boty, jídlo… Je mi blbě.
V pět zalézám do hamaky a rozhoduju se, že se primárně musím věnovat nohám, až pak viróze. Jestli mě něco má donést do civilizace, pak nohy. Tři hodiny si léčím nohy, jak to normálně dělám hikerům. Urychluji regeneraci, střídavě upadám do spánku a znovu se probouzím. Naštěstí je hamaka úzká, ruce jsem schopný udržet přiložené na nohách i přes spánek. V osm mě probere hlad, mám hroznou radost. Jestli si tělo říká o jídlo, tak je to dobré. Klepe se mnou zimnice, ale jídlo si udělám, zalezu znova do hamaky a teď už se věnuju viróze. Vleže naznak se ruce na těle drží pohodlně. Než usnu, ještě si beru aspirin.
