30km! Dal jsem to!
Deer Lake jsem měl celé pro sebe. A před sebou nereálný cíl – dostat se do rezortu Fish Lake. Reálně – 30km přes hrozné polomy k silnici, pak pěšky odhadem dalších 10km lesem off the trail (opustit trail, budu se na něj pak muset vrátit), nebo večer chytit stopa. Tady se neříká „to nejde“, tady se pouze vizualizují cíle. Tak jsem se viděl naprosto nereálně v rezortu na kafi.
Ráno v šest mě probudil pocit, že mám hlavu v úlu. Bzučení bylo tak intenzivní, že jsem čekal včelí nebo vosí hnízdo vedle hamaky. Ani jsem se nehnul, jen se opatrně rozhlížel. Díky bohu jsem byl dehydrovaný a tak jsem nemusel startovat ven z hamaky hned po probuzení (čůrat přeci…). Asi po půl hodině to trochu polevilo, tak jsem se odvážil vystrčit hlavu ven. Včera jsem šel opravdu až skoro do setmění. Tak jsem si nevšiml, že hned za mnou, směrem ke břehu jezera, je pás květin. Ráno v šest letěly všechny divoké včely z okolí na šichtu…
Měl jsem pocit, že bych si měl pospíšit a na pocity já dám. Tak jsem šel. Meditativní hudbu do sluchátek, daydreaming a šlo se. Já už nevím, co se celý den dělo, ale opět to byly skoky od jezera k jezeru pro vodu, celý den zkopce a přes popadané stromy. Hikeři, co šli proti, se mě vesměs zoufale ptali, jestli blowdowns pokračují, takže jsem věděl , co mě čeká. Na 22km jsem toho už měl dost a u jezera Freye Lake jsem chtěl přespat. Nevím, co mě to popadlo (pocit), ale nabral jsem vodu a rychle šel dál. No skoro utíkal – tempo kolem 12min na kilometr.
Na silnici jsem doběhl asi v sedm s tím, že dál nejdu. Buď stop, nebo spím u silnice.
Jako vždy tady na trailu, do pěti minut jsem seděl v autě , co jelo přímo do rezortu (ta silnice vedla okolo, pár kilometrů). Kdybych skoro neběžel…
A tady se otevírá nová neuvěřitelná kapitola mého trailu. Zastavila mi Tracy, s přezdívkou Kitchy. Odvezla mě do rezortu. Nabídla mi odvoz následující den na nákupy do Medfordu. Sejde se se mnou za čtyři – pět dnů v Ashlandu, jdeme spolu na čaj. Ona totiž provozovala čajovnu…V Ashlandu mi zařídí u dalších Trail Angels nocování.
Můj celoživotní vztah k čaji asi znáte. Asi ale nevíte, že v Ashlandu je jedna ze dvou poboček české sítě Dobrých Čajoven. Takže můj cíl/sen už od počátku plánování trailu byl dát si můj oblíbený Darjeeling FF v Dobré čajovně Ashlandu. Už víte, proč jsem měl pocit, že mám běžet? To nevymyslíte… Nicméně po setkání s Evanem a jeho šicím strojem, spoustou jídla a fantastickou masáží (a pohostinností) už jen v duchu říkám „děkuji“. Tady se říká „trail provide“ – trail zařídí…
V půl osmé jsme zastavili u restaurace/obchodu v rezortu. V osm zavírali… Zeptejte se Kitchy, potvrdí vám, že před chladicím boxem s Colou jsem padl na kolena…
Kitchy odjela s tím, že mě ráno vyzvedne a pojedeme do Medfordu do REI. A kam bude třeba.
Jsem idiot, jako vždy, když se dostanu do civilizace, dělám stejnou chybu. Dal jsem si Colu a velký kafe. Spoiler-usnul jsem v půl čtvrté ráno – po 30km rychlé chůze horským terénem a prodělané viróze.
Přidal jsem se k hikerům, kteří seděli venku před restaurací, spolu jsme čekali na hamburger, vyměňovali si informace a těšili se z klidu a sezení jinde, než na zemi v lese. Na hamburger jsme čekali neuvěřitelnou hodinu a půl. Skoro nikdo v restauraci nebyl… Úplně se setmělo a mě čekalo stavění hamaky s čelovkou. Poprvé. Bylo mi to jedno, nějak to dopadne. Dopadlo, hamaku mám pověšenou za mrtvý strom, zatím OK.
Kamarády z restaurace vám ukážu zítra, mladý pár tuším z Holandska, neuvěřitelně příjemní. Pak mladý Američan, později jsem zjistil, že má batoh stejně těžký, jako já… Mě vůbec nepřišlo, že je mi dvakrát tolik, co jim. Bylo mi s nima dobře. Do místa rezortu, určeného pro hikery, jsme šli spolu, přeci jenom čtyři čelovky víc vidí.
