O Tomovi jsem psal jinde. Pořád na něj myslím. Jaký je to alibismus léčit namožené kotníky, když stačí pár slov a ruce na hlavu pro uklidnění utrápené mysli chudáka u kolejí. Pozor, nerozbrečím se nad každým, kdo mě u supermarketu prosí o peníze. Ale když mě někdo nabídne svoje placky, abych s ním ještě chvilku zůstal, trhá mi to srdce na kusy.
Trail provides… Jako by mě dneska odpoledne chtěl ukázat, že si nemám všechno brát tak k srdci… Že jsem jel do pěti minut, co jsem zdvihl palec a že mě vzal mladej fajn kluk (Usher) , který se mě zeptal, kam chci vzít, že je mu jedno, kam pojede, už mě fakt nepřekvapuje. Že byl z židovské rodiny, takové té echt, která má předky rabíny, to bylo fajn, mohl jsem pokračovat v diskuzi, kterou jsem začal s Evanem. A to proč už tak dlouho židé dostávají jednu ránu za druhou. Slíbil, že se na to zeptá rodičů, kteří patří k těm ortodoxním, on bere tyhle věci volněji a je teprve nedávno brán jako dospělý – židé to mají trochu jinak. Dovezl mě přesně tam, kde jsem skončil před třemi dny, na cestu mi dal výborné mrazem sušené jídlo (na to fakt nemám peníze) a já byl zase sám.

Než jsem se dal dohromady a nahodil batoh na záda, už u mě stavěla řidička, jestli nepotřebuji svézt do Ashlandu. V hostelu jedna hikerka vyprávěla, jak těch 14mil do Ashlandu šlapala pěšky, nikdo jí nezastavil (děkuji❤️).
Měl jsem namířeno k vodnímu zdroji – 9km, podle mapy a komentářů ve FarOut pumpa na soukromém pozemku, bývalý hostinec. Hikeři varovali před nerudným majitelem a velkým psem s obojkem s vysílačkou.
Voda tam byla, ale spát se tam nedalo. Takže tři litry vody a pokračovat dál do lesa, spaní na sucho. Už bylo po sedmé, čas najít kemp. Kdepak, trail měl jiné plány. Procházel jsem kolem budovy, celkem daleko a na pozemku viděl sedět velkou bestii podobnou vlkovi. Dost daleko a já jen procházím, tak dobrý. Za chvíli jsem měl pocit, že na mě někdo kouká zezadu. Znáte to, žejo. Tak se otočím a to nukleární hovado je dva metry ode mě a upřeně mě pozoruje.
Už se mi to stalo na cestách po Rusku-omylem jsem zabloudil při běhání na soukromý pozemek a vypustili na mě dogu. Utéct nebylo kam, jediné, co zbylo bylo postavit se psovi čelem a nebát se (to psi cítí). Tenkrát ta doga zastavila až o mě, čekala, že budu utíkat nebo dělat cokoliv, jen ne stát. Tak jsem svojí lámanou ruštinou – stále s čumákem dogy ve svým břiše – volal na majitele, že jsem zabloudil. Dogu odvolali…
Tenhle kříženec vlka a psa baskervilského tu páníčka neměl – u domu nebylo auto. Takže to tu měl na povel a já byl v jeho teritoriu. Tohle za zády mít nechcete, dokud stoprocentně nevíte, že jste přátelé. U psa to znamená do doby, než vám očuchá ruku, ideálně jí i olízne. Takže co? Sednout na zem, abych nebyl větší než pes (skoro nebylo třeba si sedat, ale přeci jenom ten velký batoh…), žádné prudké pohyby (batoh zůstává na ramenou) a začít mluvit. Česky, pro jistotu – bůhví, jaký signál bych v jeho hlavě spustil, kdybych se snažil o něco mojí angličtinou. Pak jsem si vzpomněl, jak tady psy chválí slovy „good boy“ a zařadil jsem to do svého monologu. Bestie evidentně zabrala, ale nějak zmateně. Když se jednu chvíli postavila bokem došlo mi to – tohle byla fena. Skvělý, už jsem se ztrapnil i před americkou fenou. Uprostřed přátelení se k nám došel hiker, úplně zezelenal, a uprostřed přesvědčování psa jsem ještě musel přesvědčovat hikera, že je to vpohodě, že toho psa zvládnu, ať pokud možno vklidu projde. Fena ho nechala. Trvalo mi to asi deset minut, než jsem ji dostal k tomu, že mi očuchala a pak i olízla ruku. Konečně jsem mohl předat kontrolu nad svěrači zpátky svému podvědomí. Chtěl jsem odejít, brzy se setmí, ale teď už jsme byli kamarádi a byl čas na hraní. Takovéto mezinárodní „dupdup, já tě chytim…“,divoký úprk lesem (fena, ne já) a pořád dokola. Tomu se nedalo odolat… Vyprovodila mě až na kraj jejího teritoria a já šel dál s pocitem, že jsem konečně svedl svoji první Američanku. Že je chlupatá a má čtyři packy? Vůbec nevadí. Podívejte se jí do očí…


