Dneska jsem vstával na moje poměry hodně brzo – už v půl šesté. Místo, vybírané skoro za tmy se ukázalo jako fantastické pro pozorování východu slunce. Neviděl jsem ho přímo, ale červánky a postupné osvětlování hor před hamakou byly nádherné. Koukáte na to divadlo ze spacáku a říkáte si, že ta dřina stojí za to. Příroda vás odmění, pokud do ní investujete čas a námahu. Je zvláštní, že se to neomrzí. Každý den jiné fantastické výhledy, východy a západy slunce. A pořád, už skoro dva měsíce, na to koukám s otevřenou pusou.


Před osmou jsem už byl na trailu a těšil se, jak se dneska večer vysprchuju v teplé sprše. Jak to říct slušně… No, traile, nepovedlo se to, že jo. Já tuhle nevyzpytatelnost trailu miluju. Pár kilometrů stoupání a na nádherné vyhlídce potkávám australský pár – Freebe a Cinderellu. Jsou sympatičtí na první pohled a když mě vybízí, ať přisednu, váhám jen chvilku. Jdou na sever, začali úplně z nuly, bez fyzické přípravy. Ono to od mexické hranice jde. Je tam lehlý terén pouští a spoustu míst, kde zastavit v civilizaci. Hikeři tak začínají třeba se sedmi kilometry denně a přidávají. Washington na vás skočí a pokud nejste opravdu dobře připraveni spolkne vás jako malinu. Berou PCT jako já. Žádný stres, 15-17mil denně, užívají si to tu jako já. Freebe si mě získá, když koukne na můj telefon, ukáže svůj – stejný samsung a říká „to nejlepší“. Odpovídám, „jasně, žádný iphone“, zasmějeme se a je nám dobře. Vaří si kafe, chroupe chipsy a je evidentně vpohodě (chipsy mi nabídnul, úžasná chuť, když žijete čtvrtý den na ovesných vločkách, Idahoan potatoes a tuňákovi). Koukám na ně, je mi s nima dobře a vytahuju trumf z rukávu. Tedy křesílko z batohu. Nabízím nejdřív dámě (Cinderella), evidentně zažívá stejnou nirvánu jako já, když v něm sedím.
Na dotaz, odkud jsou, odpovídají, že z Alice Springs. Říkám, že je mi to povědomé a oni na to že jakby ne, vprostřed Austrálie je jediné město – Alice Springs. Nechávají mě mluvit a víte co, oni i poslouchají. To poznáte, když vás někdo nechá mluvit a přitom myslí na něco úplně jiného. Tohle bylo jiné a já jim za to byl vděčný. Tedy stále jsem. Vytahuju druhé eso z rukávu a nabízím Reiki. Oba si to zkusí a oběma to dělá dobře. I když jim nic není. Prostě jim nasdílím pohodu a uvolnění. Moc rád, oni mě opravdu naslouchali… (Díky Freebe a Cinderella ❤️).

Loučíme se, mám skluz a pomyslím si, že to dneska do Etny nestihnu. Kdybych věděl, jaký terén mě čeká, rovnou bych plánoval, kde v lese přespím. To byl masakr-prakticky celý den traverzy do horských průsmyků a z nich. Takové to stoupání, které je tak strmé, že cesta se vine ve tvaru písmene Z. Přemýšlel jsem, jak vám přiblížit, jak taková cesta chutná…
Představte si, že jste vyrazili na týden do Vysokých Tater a z Liptovského Mikuláše máte namířeno na tatranskou magistrálu. Jenže nejede lanovka a vy musíte nahoru pěšky. Někdo vám dá na ramena batoh, abyste nahoru vynesli nějaké zásoby. Cesta není moc udržovaná, semtam musíte přelézat padlé stromy. Nazpátek vás čeká to samé, jen směrem dolu. No a tohle nakonec děláte celý týden, jako na potvoru jste si doma zapomněli oblečení a tak máte jen jedno triko. Nestíháte ho vyprat a tak celý týden chodíte v jednom. Tak to jsou hory Severní Kalifornie. Zhruba.
Obědvám u krásného plesa, v křesílku (😅, nedám pokoj). Mám za sebou jen 9km a je půl druhé. Začínám na mapě hledat místa k přespání.



Cesta je dost depresivní, procházím poměrně čerstvým spáleništěm. Otáčí se vítr a z údolí se vyvalí kouř z požárů. Je tak hustý, že mě začínají pálit oči. Když pak nad údolím začnou létat helikoptéry, začínám mít strach a hledám na svazích plameny. No musím šlapat dál, hlavně nepanikařit. Cesta prochází územím, kde hasiči vypouštěli z letadel chemikálie, aby zabránili šíření požáru. Všechno je zbarvené do červena.


Opět mě doběhla voda – zdroj vody na večer je tak daleko od trailu, že se s vodou vracím kolem sedmé. To bych si už měl věšet hamaku, ale tady jsou jen mrtvé stromy a ty rády padají. S batohem opět těžším o tři litry vody pokračuju v cestě. Garminy mi hlásí, že za hodinu zapadá slunce a já pořád procházím mrtvým lesem. Nakonec na poslední chvíli scházím z cesty kamenitým terénem ke dvěma stromům, které vypadají , že jsou správně daleko od sebe. Tloušťku stromů už neřeším, naučil jsem se věšet hamaku i na tlusté stromy. Večeři dělám opět za tmy s čelovkou. Ale bydlím, to je důležité. K silnici do Etny to mám 9km. To zítra dám. Doufám. Tady jeden neví…