Běhám po trailu!
Ráno jsem si naplno vychutnal kráter sopky, nikam jsem nepospíchal. Je to tu nádherné, mám i krásná videa – podívejte se na instagram. Z kráteru jsem vystoupal zpátky na trail kolem jedenácté. Srovnaný sám se sebou, vyklidněný a šťastný.

A tohle mi dovolte si vychutnat. Asi o 4km dál jsem se u krásného potoka zul a ráchal si nohy. Přišel kluk kolem 30, šel mým směrem. Pozdravil a říká na sever nebo na jih? Vyklidněný jsem jen palcem ukázal na jih. On na to „až k Mexiku?“ Já zase jen mimikou naznačil, že to se uvidí. Rozloučil se se slovy „tak se uvidíme dole“. Říkám „těžko, jsem pomalej“. A evidentně mu nešlo do hlavy, že takhle starej a s tak obřím batohem mohl ujít to, co on. Neušel, kus Washingtonu jsem přeskočil, ale já neměl chuť mu něco vysvětlovat. A v tý chvíli se ve mě něco probudilo a když jsem ho o pár kilometrů dohnal při jejich obědové pauze (jde to se svojí holkou minula mě později, s tou jsme se i představili), řekl jsem si, že mě prostě nedoženou. Bylo to ještě chvilku do kopce, ale pak už jen rovina nebo dolu. Lehký lesní terén. Tam to umím, to mi svědčí. Ladies and gentlemen, já jsem to se svým 25kilo batohem začal dávat indiánským během. To střídáte klus a chůzi. Já dával kilometr kolem 10minut,ten nejrychlejší za 8:30😂. A celou tu dobu triumfální kvíkot v duši, že mě ten kluk s ultra lehkým batohem a polovičním věkem nemůže dohnat. PCT se přeci neběhá…

Nedohnal mě. A po trailu poběží legenda o starým bělovlasým magorovi s obřím batohem, co si říká White Hawk a trail běhá. Mám ohromnou radost, tyhle žertíky miluju. Snad to vydržel batoh, klouby a plotýnky 😂. Mimochodem, běžet se dá jen s batohem Deuter. Má tolik přezek a tak mohutný bederní pás, že se prostě stane součástí vašeho těla.
Doběhl (ano, doběhl) jsem k silnici na Callahan, kam jsem se měl dostat buď s pomocí trail angelky Dusty nebo stopem. Jezdilo tak jedno auto do pěti minut, třetí mě zastavilo. Přes silnici akorát přecházel ten mladej kluk. Zamával jsem mu. Nemohlo to být dokonalejší.
Vzal mě mladej kluk, hrozně fajn, věřící, v Callahan se za mě krásně pomodlil než jsem vystoupil z auta. Že má nějaké leftovers (zbytky), jestli nechci. Jasně, že chci. Opečený chleba a kečup, paráda.
Dusty jsem napsal, že jsem chytil stopa a že budu v Callahans. Domluvili jsme se, že mě pak hodí zpátky na trail. Zase všechno jinak 🙂. V Callahans obchodě neměli prakticky nic, nebo hrozně drahé mrazem sušené jídlo. Na to nejsem finančně ready. To vás vyjdou sušená míchaná vajíčka na sto padesát korun… Já dávám kompletní denní menu něco přes tři stovky… Koupil jsem si colu a zmrzlinu (domácí, čerstvé ostružiny) a sedl si ven abych vše promyslel. Baštím zmrzku, koukám na whatsap (mají tu wifi) a najednou vedle mě sedí Dusty. Že někoho brala na summit a tak se stavila. Když jsem si to v hlavě rychle spočítal, vyšlo mě, že nejlacinější bude nechat se svézt do Etny, nakoupit v Dollar General a nechat se odvézt zpátky na Summit. Zpátky do Etny, do té úžasné pekárny na kafe😍. Dusty jsem pozval na zmrzku a pak hurá do Etny. Nákup na pět dnů za 49$, kafe a polívka v pekárně za 15$, Dusty si řekla za obě cesty 40$ (to je opravdu dobrá cena, je to 12mil jedna cesta). Peníze tu lítají komínem hodně rychle… Ale kdybych nakoupil jídlo v Callahans z toho, co tam měli, byl bych odhadem přes 100$. Ve čtvrt na sedm jsem zpátky na Summitu, k prameni to mám 4km do pořádného kopce.Ještě na Summitu dávám Reiki Dusty, myslím, že jsem tu našel spřízněnou duši. Dostal jsem kontakt na její kamarádku v Dunsmuir, to je městečko 100km dál po trailu. Tam si odpočinu.



K prameni jsem skoro vyběhl (tentokrát přeneseně), ten kopec jsem dal za hodinu (4km), těsně před západem slunce.
K překonání prvních 1000km to mám ještě třicet. To asi zítra nedám.
Začala mě bolet kyčel. Ale stálo to zato😂.