D72, Dunsmuir – Squaw valley Creek

Naprostou většinu času mi ani nepřijde, co to dělám. Prostě žiju v lese a stresuje mě, jestli mi vystačí jídlo do další civilizace, nebo jestli dojdu k vodě. Ale někdy – a dneska se to stalo – mě najednou bleskne hlavou „panebože, vždyť ty šlapeš Pacifickou hřebenovku“. To uvědomění si, co se děje, mě naplní šílenou radostí a já se zpravidla začnu smát a zároveň mi tečou slzy a děkuju někam nahoru, že jsem. To není překlep. Emoce na thru-hiku vybuchují v nepravidelných intervalech. Nikdo tu není, je to jedno. Dneska jsem potkal dva hikery a jednoho betonáře zdejších silnic.

Všechno zajímavé se stalo až na konci. Pokud pominu fakt, že jsem na horizontu na protějších horách lokalizoval místo, kde byl ten nádherný výhled a kde jsem spal na kovboje. A že mám pořád úžasný výhled na Mt Shasta. Už jsou z nás kámoši.

Večerní a ranní míchaná vajíčka z pěti vajec byl vynikající nápad. Tělo mi za to děkovalo celý den. Budu to dělat pořád před startem do další sekce. Je tu jediný problém, který mě ale nakonec přivedl k betonáři a pivu s nápisem Budweiser a obrázkem rajčete a limetky. To je bizár, co?

poslední snídaně a Noel, a jde se
hádejte, kdo u Noel šéfuje…

Půlka dnešní cesty vedla nahoru a druhá půlka dolu. Celkem 28km,to už tu dělám běžně. Ne s jídlem na sedm dní a dvěma litry vody. Odhadem ke třiceti kilům. Beru to jako přípravu na Sierru. Zpátky k vajíčkům. Celou cestu dolů se mi chtělo na záchod. Poo. Najděte si definici někde v prvním měsíci. Takže urgentní to nebylo a já se přesvědčoval, že to dám až do kempu. Potřebuju k tomu vodu ale to taky víte.

Můj dům. Taky si zaslouží vyfotit.
Přímo uprostřed na horizontu je místo, kde jsem spal na kovboje a obdivoval západ slunce. Asi tak před týdnem…

Na křižovatce prašných horských silnic už to začali být urgentní. Podle Garminů jsem tam už měl být a ono pořád nic. Podle FarOut to bylo ještě kilometr a půl. Hodil jsem batoh na kraj silnice, rychle přelil vodu z láhve na pití do láhve na…no, na mytí…. Byla fialová… To znamená, že v ní byly zbytky elektrolytů. Je mi to jedno, vážně už nestíhám. Zacházím za zatáčku té prašnějsí silnice a hned u kraje stahuju kalhoty. Po té druhé právě projíždí auto a mě se ulevilo. Na chvilku. Auto zastavuje a couvá. Z auta někdo vystupuje a jde k mému batohu. Tedy i směrem ke mě. Plánoval jsem hřebenovku s tím, že tady budu mít na všechno spoustu času. Teď mám asi tak pět vteřin. Stíhám, vyplácám čtvrt litru elektrolytů a natahuju kalhoty s vědomím, že už vím, odkud pochází výraz „lepí mu“. Eletrolyty jsou vlastně šťáva se všemi možnými minerály a vitamíny…

Chlap v mém věku na mě kouká a ptá se, jestli jsem OK. Před minutou jsem nebyl ok, ale to on neví… Že viděl batoh (ten můj se fakt nedá přehlédnout) a tak se radši šel podívat. Zamlouvám to tím, že nemůžu najít cestu dál (pravda) a že hledám řeku, že tam budu spát. Vytahuje z auta mapu a během chvilky místo najde. Mapa je obrovská a zakrývá půlku jeho RAMu. Že je to asi kilometr a půl a že mě tam může hodit. Stmívá se a já rozhodně nejsem ortodoxní hiker, co hřebenovku musí zdolat metr po metru. Nasedám, chlap si strčí mezi nohy rozpitou plechovku piva a jedem. Měl příjemnou upovídanou hladinku a já se nebál. Jednak se o mě stará trail, jednak kdyby tahle mašina vjela do lesa, tak vykácí několik stromů, než zastaví. V RAMu jsem v bezpečí.

Oznamuje mi, že betonuje tyhle silnice a že je z Arizony. Tady v horách je silnice kříženec mezi prašnou cestou a polní cestou. Jezdí tu téměř výhradně RAMy a jim podobné bestie.

Zeptal se mě, kolik jsem už na cestě viděl medvědů. Říkám jednoho a pyšně vysvětluju, že většina hikerů neviděla za celý trail ani jednoho. Při slově „jedna“ vyvalí oči a přestane poslouchat. Nechá mě domluvit a říká „jednoho? Já už jich viděl devět! Osm černých a jednoho červenýho“. Uznale pokyvuji hlavou a říkám „dobrý…“ V tomhle poměřování kdo je lepší (my chlapi to říkáme trochu jinak) bych ho nechal vyhrát, i kdyby jeden se mnou šlapal na trailu a nesl mi batoh. Je fajn. Trochu v náladě ale fajn…

Dovezl mě na místo a radí mi, ať se jdu podívat pod mostek, že tam je soda. Tady tak říkají všemu, co má bublinky a nemá alkohol. Koukám na to jeho pivo a ptám se ho, jestli nemá jedno navíc, že ho rád zaplatím. Loupne po mě očima, já rychle vytahuju peněženku a on na to „dobrý, nic nechci, mám ještě dvě“.

Loučíme se a on se ještě ujišťuje, že jsem našel sodu. Jasně, trail magic, plechovky plavou ve vodě v řece. Ale žádmé označení, nic. Tohle najde, kdo ví, že má hledat. Objevuji ještě malinký bear bear box a v něm kyselé želé tyčinky, elektrolyty, nářadí (!). Hotový poklad.

Beru si plechovku zdejší pomerančové limonády a dvě želé a jdu si připravit kemp. I přípravy večeře studuji plechovku s pivem. Budweiser (ne ten náš, to bych toho chtěl moc) v bizarní kombinaci piva, rajčatové šťávy a limetky… Mam rád jedno i druhé, ale ne dohromady. Snažím se jednou vnímat tomatový džus , podruhé pivo. Nejde mi to moc…

přírodně vychlazené

Brácho betonáři, promiň ale tohle nedám. Vypíjím tak půlku a zbytek leju do trávy daleko od kempu. To víte, devět medvědů… Plechovku stavím daleko od kempu, nakonec ji ještě vymývám v řece. Mám z medvědů respekt.

plechovka už padala z batohu, proto ten úhel

Domluvil jsemt s trail angelem Denisem z Burney, že, si k němu můžu nechat poslat od Moniky z Massachusetts můj nový Leatherman – včera dorazil a Monika mi poslala fotku, gravír mého trail jména se na něm krásně vyjímá. Já tam dorazím za cca pět dní, to by tam už mohl být. Doporučení na Denise jsem dostal od Noel, tahle metoda poptávání se na známé o sekci dál se mi zamlouvá.

Hrozně se těším na nůž.

Translate »