Mušky, zatracené mušky…


Celý den se jde lesem. Zaplaťpánbůh. Přišlo sem něco, čemu tady říkají heatwave. Už jsem to zažil v Oregonu. Tady je pod stromy ve stínu 34C. Kolik je venku ani nechci vědět. Noel mi v Dunsmuir řekla, že to asi letos bude poprvé, co sníh na Mt Shasta úplně roztaje. Na horka jsem si zvykl, pro mě lepší, než ta nebezpečná kombinace sněhu, deště a skoro mrazu ve Washingtonu. Ale i mě to dneska začalo dělat problém a při sestupu k Mc Cloud river jsem si začal vodou na pití kropit hlavu. Vedro potrvá ještě několik dni… Zítra mě čeká výstup z 800m do skoro 2000m, chtělo by to vstát ve čtyři a do větších výšek se dostat ještě v chladu. Jenže ráno je tu kolem 9C a fakt se nechce vylézat ze spacáku…




Za celý den jsem nepotkal nikoho. Až večer v kempu mě dohnala holka, podle přízvuku Němka. Těch je tu asi nejvíc. Když už jsem se skoro za tmy chystal do spacáku, na trailu v lese zablikala čelovka. Už jsem pár opozdilců zažil a je lepší o nich vědět. Jednoho jsem si spletl s medvědem a docela mě vystrašil. Tohle bylo jiné. Sešel ke kempu, zeptal se jestli jsem SOBO (soutbound – jdoucí na jih), řekl jsem, že ano a on pokračoval v cestě. Jeden z těch, co jdou za chladu v noci. Asi ho někde potkám spát pod stromem, až se budu potit na sluníčku.
Spojil jsem se přes satelit s Kapitánem (kanaďan, co jsme spolu začínali ve Washingtonu). Přeskočil kvůli požárům na CDT (Central Divide Trail, vede Coloradem) a šlape tam.
Můj nůž s vygravírovaným trail name už je na cestě od kamarádky Moniky z Massachusetts do Burney. V pondělí tam bude, já doufám taky. Akorát to vychází, pokud každý den dám 25km.
Abyste tomu porozuměli – věci jako křesílko nebo nůž, to je tu pro mě ohromná událost. Zkusili jste někdy vícedenní půst? Pamatujete, jak potom úžasně chutná obyčejná zeleninová šťáva? Nedostatek chuťových vjemů během půstu zbystří smysly. Tady je to podobné. Chybí podněty, jako je např. návštěva kina, restaurace, nákupy… Ty malé radosti. Tady se to všechno sníží na opravdu základní věci. Například radost z dobré vody z pramene, těšení se na snickersku po večeři, na zastávku za dvě hodiny u pramene, protože tam na chvilku shodíte batoh ze zad. Nákupy se tu omezují na základní věci – jednak je to tu strašně drahé, jednak všechno, co si koupíte, pak nesete na zádech… Takže shopping jako druh těšení odpadá (fakt by vás těšilo koupit si pytlíćek chipsů za 120 korun?). Proto tolik píšu o křesílku. Mám z něj pořád tu ohromnou radost, jako první den. Těšení se na radosti normálního života? Naprostý zákaz. Je to stejně destruktivní přemýšlení, jako představovat si v Oregonu, jak přicházím k mexické hranici…
Nůž? To je událost celého hiku. Mám slabost pro multitooly, první jsem si koupil za diety po své první služební cestě do Ruska. Victorinox. Pak jsem se zamiloval do značky Leatherman. Mám jejich nejlepší model v titanovém provedení, je tu se mnou. Leatherman přišel s novým modelem (Arc), jako první použil u multitoolu na čepel nože vynikající ocel MagnaCut. No a teď si představte, že při plánování PCT jsem zjistil, že Leatherman sídlí v Portlandu v Oregonu. A pozor, on je tam i vyrábí. Platí hodně přísná pravidla pro udělení práva použít na výrobku značku Made in USA. Nový model je Made in USA. A vygravírují vám na něj cokoliv. Bylo jasné, že pokud ujdu rozumný kus PCT, tenhle nůž je můj. Tisíc kilometrů se mi zdá rozumný kus…
Od plánu k realizaci je to tu na dlouhé lokte. Na signálu jsem jednou za týden, poslat si nůž někam na trail je risk – nevím, jak dlouho jim zakázková výroba potrvá. Zaplatit ho musím americkou kreditkou. Já už si s nima píšu od Oregonu 😂. Grafický návrh dávám dohromady přes mobil, zlatíčko Monika mi poskytla platební kartu a nůž se posílal k ní. Jasně, mohl by tam počkat až do konce cesty, ale nůž se stává nožem ve chvíli, kdy ho znáte i poslepu. A tady na něj mám spoustu času. Takže domlouvám s trail angelem v Burney, jestli nůž můžu poslat k němu, souhlasí a nůž už je ode dneška na cestě. Priority USPS. V Burney pak svůj stávající Leatherman pošlu poštou Monice. Dva nože fakt na trailu nepotřebuju…
Tak to abyste věděli o čem budu psát následující týdny a měsíce 😂. A hlavně proč.
Mušky (slabší povahy, přeskočte)
Tohle vám píšu přímo z trailu, od potoka, kde mě daly na chvíli pokoj. Tady v Severní Kalifornii v nadmořských výškách cca pod 1000m jsou malinkaté mušky. Asi jako ty, co vylétnou z odpadkového koše, když ho delší dobu nevyprázdníte. Létají okolo vaší hlavy a jsou jich stovky. Viděli jste někdy losování sportky, kde míčky létají v průhledné kouli a občas nějaká vylétne ven? Představte si, že máte hlavu uprostřed té koule, místo míčků tam létají mušky, zhruba stejně chaoticky. Skrz tohle koukám na trail. Jsou malinkaté, takže je lehce vdechnete pusou i nosem. Po hodině chůze v mraku mušek je mám přilepené na sliznici nosu a krku. Nos reaguje tak, že buď musím smrkat, nebo kýchám. Kýchání je fajn-kýchám dopředu a vždycky jich desítky zlikviduju. Smrkání, to už je horší. Kapesník to už nedává a já ze zoufalství smrkám na zem. Skrz přimhouřené oči, mušky létají i do očí a pod brýle. Zem jsem nestrefil, zato moje boty ano….Mušky to občas taky nedají a přilepí se na zpocené tváře. Přes tohle všechno musíte být pořád soustředěni na cestu – jste tu sólo a chyby se neodpouštějí. Připomínám si, co řekl Charlie Chaplin – „co z blízka připomíná tragédii, z dálky se jeví jako komedie“. Tak snad se u toho zasmějete. A já zítra nebo za měsíc taky 😂.