Dal jsem to🥳. A prakticky nalačno!
Ráno jsem opět vstal dřív. Je zajímavé, že stačí hodina a celý den probíjá jinak. Rychleji. Opět radši bez snídaně, jen černý čaj a proteinová tyčinka Cliffbar. Bez následků. Do Burney, resp. do veřejného tábořiště u Burney vodopádů to mám strašidelných 31km. Vypínám tuhle informaci, je mi stejně užitečná jako ta, že k mexické hranici to mám ještě 2350km. A šlapu. Jako včera, stavím, kdy si tělo řekne, piju po malých douškách vždy, když zastavím. Šetřím srdce a ledviny. Je to neuvěřitelné, ale jsem asi ještě pořád mírně dehydrovaný.
Jde se skoro pořád kopce a to mě udržuje v klamu, že jsem tělesně vpohodě. Pak přijde stometrové stoupání a zjišťuju, že nejsem. Ale šlapu, třeba s více přestávkami. Jdu bez sluchátek, dávám uším oddech. Mám pocit, že ticho mi dává víc síly, možná si víc beru z lesa…
K obědu dávám nudlovou polévku s tuňákem, asi dobrý, revoluce se nekoná…První jídlo po cca 36hodinách.
Klesám prakticky celý den z 2000m na 950 (beru to podle hodinek). S ubývajícími nadmořskými metry roste teplota. Hezkých 30,5C. Krajina už vůbec nepřipomíná lesnatý Oregon. Spíš suché Řecko nebo Chorvatsko. Pár dnů jsem procházel lesem angreštu. Fakt. Tak jak u nás rostou v lese borůvky, tady roste angrešt. Krásně zralý, vínově fialový. Ale tak jako asi všechno v Kalifornii, i tohle má svůj háček. Každá kulička má ostny delší, než ona sama. Tohle by nezvládla ani česká koza (zajímavé, že textový našeptávač mi za slovo „česká“ nabídl pokračování „spořitelna“ 😂) . Je to k vzteku, podvědomě víte ze zkušenosti od nás, že to je k jídlu a že je v tom voda, ale prostě se k tomu nedostanete. Dal jsem si tu práci a jednu kuličku oloupal, dužina je nasládlá a dobrá… Chce se mi zase tady něco poslat do háje… (sedělo by peprnější vyjádření).




A když už celé Kalifornie zase máte plné zuby, přijde místo, označené na mapě úplně nenápadně jako Rock Creek. Ocitám se na Divokém západě, pod tou skálou, co proud řeky syčí, a kde ční červený kamení… (pro mladší – vygooglete si písničku Heleny Vondráčkové – Červená řeka). Podívejte se na video na instagramu a tady fotky, je to něco, co vás dostane i když vám je mizerně…




Malá odbočka – znáte ty trampské písničky, co se zpívají u táboráků. O indiánech, divokých koních a tak. Od téhle cesty u nich budu brečet. Všechny jsou o lesích, řekách a jezerech, o krajině, kterou procházím. Je to splněný sen, o kterém jsem ani nevěděl, že existuje. Je to něco navíc, co vám tahle cesta dá jako bonus. Ale musíte být od nás, z Čech, načichlí kou řem z táboráků a romantikou „jak to tam asi doopravdy vypadá, ta místa, o kterých zpíváme“. Měli jsme jako studenti folkovou kapelu „klub C49 – ahóój“. Znám je všechny. Teď už nemají jen noty a text, mají i obraz… Snažím se to vysvětlit zdejším, proč je tu tolik Čechů. No jsme historicky národ trampů. A teď se můžeme podívat i na místa, o kterých jsme v osadách zpívali. Pro mě už nikdy trampské písničky nebudou, jako dřív. Ještě pořád jsem tu a už se mi chce brečet.
U Rock Creek jsem si vypral tričko (solné mapy už opět byly opravdu nepěkné), tričkem jsem se trochu omyl. Mokré merino triko funguje výborně jako žínka i jako chlazení. Kupte si jedno, už nebudete chtít jiné. A pak finále, posledních 9km. Asi to fakt dám.
Ozval se Trail angel Dennis, že má pro mě balíček (můj nůž😍) a chtěl dopodrobna vědět co mi bylo. Nejspíš, abych něco nezavlekl do města. Usoudil, že je to OK, nejspíš kombinace dehydratace, úpalu a rychlé hydratace a že pro mě přijede. K možnosti spát u vodopádů v kempu za 25$ (sprcha a vyprání v ceně) nabídl alternativu spát v kostele Word of Life. Zadarmo, se sprchou, kuchyňkou, hiker boxem. V centru města. Vodopády uvidím později, beru kostel. Než jsme se našli, nachodil jsem podle hodinek další dva kilometry. Komunikace přes satelit je zdlouhavá a někdy se části zpráv překrývají. „jseš na Highway 89? Jedu tam. „- „ne, jsem na Creek Road, jdu na Hwy 89“-„na Hwy 89 tě nevidím, jedu na Creek Road“. 2kilometry navíc… 😂. Dennis je fajn chlap, co se stará o hikery jak umí. Tedy dobře. Odvezl mě do kostela – ono je to vlastně tělocvična a já se tam potkal s německými hikery, co mě pomohli nahoře… Nivi a Kolja. Díky moc.

Podle nich jsou na trailu ve směru od Washingtonu poslední-všichni ostatní Severní Kalifornii přeskočili a pustili se do Sierry. Zítra odcházejí, já tu budu dvě noci. Takže odteď jsem poslední hiker na trailu. Jelikož ti ze směru od Mexika už jsou taky pryč, někde v Oregonu, budu to tu mít celé pro sebe. Hamaku věším mezi sloupy po stranách tělocvičny, rabuju automat na nápoje (2x cola, jednou Dr. Pepper) a jdu psát. Díky těm colovým nápojům můžu dopsat tenhle článek.
Jsem po sprše, nemám zatím na to, abych si vypral. Mají tu pro tyhle účely krabice s oblečením. Vybírám si triko, do spodků nejdu, nemám odvahu. Zůstávám ve svých.
Jo, a mám svůj nůž. Smějte se mi, ale já s ním spím.

