D79, Burney, výlet po okolí

Tělo se začíná probouzet k životu. Nebo do života. V poslední sekci jsem mu dal zabrat. Dělám si míchaná vajíčka se salámem, cibulí a česnekem, dělá mi to dobře. V SafeWay jsem našel něco, co se tváří jako polská klobása a, překvapivě to i tak chutná.

První pořádné jídlo za asi čtyři dny. Zato powerbanku se k životu probudit nepodařilo, musím rychle objednat přes Amazon novou.

Přichází Dennis a že mě vezme na projížďku. Musím ale nejdřív domluvit z církví, jestli mě tu nechaji do pátku – v pátek Amazon dokáže doručit power banku. Běžím za nimi, nejsou proti, beru si jejich poštovní adresu a objednávám. Budu mít místo 26500mAh jen 20000,ale místo tři čtvrtě kila jen 400g. Děje se přesně to, co potřebuju – výbava prochází redukční dietou před Sierrou.

Powerbanku jsem měl o maximální kapacitě, kterou vám vezmou do letadla. Prostě jsem nevěděl, co tady budu potřebovat. Ona je i docela věda správně hospodařit s energií. Vypínat na noc elektroniku, zapínat mobil jen když je opravdu třeba, mít vypnuté mobilní připojení a podobně. Je toho spoustu a lepší se to učit s rezervou, než pak být v lese bez navigace kvůli chybě. A že jsem jich zezačátku dělal… Teď už bych měl vystačit s menší a lehčí. Je to tak ale s celou výbavou. Mám vše předimenzované a zálohované.

Powerbanka přijde v pátek 13 mimochodem…

Když jsem objednal powerbanku, vyrazili jsme s Denisem na výlet. Musel něco odvést do školy vnučce a při té příležitosti to vzal oklikou. Odvážíme na stopa Machine a jedeme. Ukazuje mi krajinu, řeky a farmy, kde kdo bydlí. Žijí tu staré rody, přes sto, stopadesát let. Většina řek v okolí je napájena z vody, která vyvěrá z podzemí díky okolním vulkánům – Mt Shasta a další. I naše voda v Burney je vynikající, chutná jak minerálka.

jedno z míst, kde bych do vody nevlezl, přijde mi, že tam musí být krokodýli (blbost, tady nejsou)
tyhle bílé skály jsou z nerostu, který se tu těží. Používá se do filtračních zařízení.

Dennis sám taky žil na velkém pozemku, stále má ohromný pozemek a pěstuje na něm vánoční stromky. Kvůli zdraví ženy se přestěhoval. V okolí se těží nerost, který se používá do filtračních systémů. Vyvážejí ho odsud i do Švédska. Řekl a ukázal mi toho moc, píšu jen o tom, co mi uvízlo do večera, v paměti.

Pozval jsem ho na kafe, nic si jinak nenechal zaplatit, tak aspoň kafe🙂. Zajeli jsme na golfové hřiště (hra za 30$, ale jinde v Kalifornii bývá i za 350$).

Když už jsme u těch cen, ceny nemovitostí tady na venkově jsou zlomek cen ve městech. Zhruba jako ceny v Čechách, jen koruny nahraďte dolary.

Jako vždy jsme se dostali na domácí politiku, válku na Ukrajině. Už jsem vyškolený, jakoukoliv diskuzi na téma domácí politiky, začínám slovy „já to určitě pohledem médií v Evropě mám zkreslené, ale řekněte mi, jestli se mýlím…“. Pak už můžu kecat, co chci a přes hubu nedostanu. Jsou ke ně slušní…

Při příchodu do restaurace mě Dennis opravdu upřímně rozesmál, tenhle humor beru.

Čekali jsme před barem, až někdo přijde. Celkem dlouho. V rohu byl kávovar s překapanou kávou. Dennis se k němu rozeběhl se slovy „ok, obsloužíme se sami“. Konvice byla nicméně prázdná, což komentoval slovy „ok, uvaříme si sami“. V té chvíli přišla obsluha, takže bohužel pokračování nebylo. Dvě kafe a jedna cola 6$. Dost dobrý na to, že jsme v Kalifornii…

kávovar na překapávaný kafe vlevo vedle baru
golfové hřiště

Dennis měl být  odveden do Vietnamu do války, z jejich skupiny (tuším ze školy) je nevzali jen dva. Bere to jako prohru, ale pokud jsem mu dobře rozumněl moc kamarádů se mu zpátky nevrátilo. Plánuje Vietnam projet. Já jsem ho projel (hledal jsem tam textilku pro šití výrobků pro předešlého zaměstnavatele) a tak pro něj mám pár informací na cestu.

Musíme zpátky, bohužel, s Dennisem se moc dobře povídá. Čeká ho noční patrola v okrsku, dělá policejní hlídku. Je tu spousta „weirdos“ a je třeba hlídat. Vím, že to nepůjde, ale znáte to – líná huba… Ptám se ho, jestli by mě nevzal na hlídku s sebou. Nevzal… prý to trvalo přes rok, než dostal prověrku a mohl začít hlídkovat. Policajt není, tuším, ale funguje tu systém, který to umožňuje. Asi jako domobrana? Chápejte, lidé se tu přede mnou po chvíli uvolní a přejdou do plynulé americké angličtiny. Mám pocit, že jim spíš čtu myšlenky než že bych jim rozumněl.

Vysazuje mě před církví a jede se připravit. Já si jdu konečně vyprat.

Zdejší správce bývalý mariňák – chodí vše jednou denně kontrolovat – si bere mrtvou powerbanku domů – potřebuju ji rozdělat, nemám správný šroubovák. Při troše štěstí se mi podaří odpojit obvody od baterie a powerbanku resetovat.

Opět mě chytá čistící amok a po praní se pouštím do dezinfekce spacáku a underquiltu – ani jedno nevyperu, čistím povrch dezinfekčními ubrousky. Moses na mě kouká divně, tak jí vysvětluju, že jsem si pět let na škole vydělával úklidem (Savo) a navíc po Covidu toho moc necítím.

Jdeme s Moses nakupovat na cestu. Klasika – tuňáky, bramborové kaše a tak…Zvu ji na zmrzlinu a tak kupuju litrovku čokoládové (překvapivě asi jen 4$). V církvi pak po večeři klábosíme a baštíme zmrzlinu.

Moses je architektka, z Bostonu v Massachusetts. Její první thru-hike. Trail name dostala, když převáděla skupinu hikerů přes brody v Oregonu. Tam, kde já to ještě přecházel přes  snowbridge a klepal se, že se to pode mnou propadne a já zahučím do řeky, ona už musela brodit. Moses, nádherné jméno. Jinak rodiče jsou z Irska a ona, se tam ve dvanácti letech s nimi přestěhovala. Žila v Galway a studovala v Dublinu. Hned mě napadlo, jestli na Trinity, kde jsme byli se synem a oběma nám učarovala, ale tam jsou právníci, ne architekti…

Snad se nepotkáme na trailu, Moses. To by totiž znamenalo, že jsi měla problém a to nechci.

Balím jídlo na cestu. Na šest dní. Dopředu, powerbanka přijde až v pátek a dneska je středa. Ale tady jeden neví, trail má svoje plány.

Večer si ještě namáčím chodidla a brousím zrohovatělou kůži, popraskané paty hodně bolí. Našel jsem tu na to takové struhadlo (přísahám, že jsem ho nesebral v kuchyni). Jednu patu snad půl hodiny.

Je neuvěřitelné, co se dá všechno prožít za jeden den, když nikam nespěcháte.

Translate »