D86, Lassen Volcanic Park – hwy 36 – Burney

Konec a zvonec.

Vstával jsem ještě v noci, nicméně měsíc v úplňku mi skoro nahradil čelovku. Bylo pár stupňů nad nulou, balení kempu tak zabralo víc času. Zkuste si pěchovat spacák do kompresního vaku zmrzlými prsty…

Od včerejška sleduju předpověď počasí na dnešek – hlásí bouřky a přesouvá se to okolo hodiny, kdy jsem schopen dojít do civilizace – do Chesteru. Tady v bouřce nechcete být v lese… Hpdně fouká a padají stromy. Ráno v tom poklidném lese se ve mně potvrdil pocit, že už toho bylo dost. Navíc v Chesteru není kde se schovat. Best Western hotel v Chesteru si podle hikera na FarOut řekl za noc 341$. Pracovní den a před dvěma lety… Takže ať už to se mnou bude dál jakkoliv, jedu zpátky do Burney, do křesťanské komunity. Ještě od snídaně píšu přes satelit Dennisovi, jestli by pro mě mohl přijet, odhadem brzké odpoledne. S tím, že končím PCT a letím domů a potřebuju se na to připravit. Když se rozední a mám zabaleno, napadne mě, že rodině to dám vědět originálním způsobem. Z šišek sestavím nápis „jedu domu“ a posílám přes whatsap. Jsem na hraně mobilního signálu a na několik pokusů se mi to podaří poslat.

Čekal jsem nadšení, něco jako „hurá, taťka jede domů!“, ale rodina se jednomyslně (a nezávisle) vyjádřila tak, že nemám blbnout a Ameriku si užít bez batohu. Prostě ještě tady zůstat. Trochu se mi otočil svět vzhůru nohama, ale vím, jak to myslí a je to vpořádku. Zahrnuju to do svých plánů jako jednu z možností a vyrážím na cestu. Je to dneska nějakých 25km, proti včerejšku by to měla být pohoda.

Zase všechno jinak… Začaly mě pekelně bolet kolena a kotníky… Jak hlavě dáte volno a ta začne přemýšlet „o posledních kilometrech“, je jasné, že to dopadne blbě… Zatím zvládám, jen tempo je pomalejší, spíš to  vidím někam na podvečer k Highway 36 do Chesteru. To vzhledem k tomu, že bouřka má přijít kolem druhé, není úplně ok. Pak se ozve kolem dvanácté Dennis, že nemůže přijet ale přijede trail angelka Chris z křesťanské komunity, že už vyrazila a bude na mě čekat mezi 14:00 a 14:30. To nemůžu stihnout i kdybych běžel. Takže bude čekat a to je něco, co mě moc vadí. Pro mě je nepřijít včas na schůzku projevem neúcty k partnerovi. Co nechceš, aby jiní dělali tobě…

Píšu Dennisovi, že jsem schopen dorazit kolem čtvrté (i to je šibeniční, je to tempo kolem 4km/hodinu, mám tam převýšení a mám bolavé nohy. A nevím, co mě na trailu čeká za překvapení. Dávám pauzu a ze zoufalství zkouším jinou, rychlejší metodu léčení na kolena. Normálně potřebuju cca dvacet minut na nohu a klid. Dávám tomu dvě minuty v sedě na pařezu a představte si, že to zafungovalo. Kolena přestala bolet. Vydrželo to asi hodinu, ale i to znamená, že nemusím potlačovat bolest a můžu zrychlit. Po hodině léčím znova a dopuju se vším sladkým, co mám.

Dát na trailu 15km s očima přilepenýma na hodinky, to je zběsilost. Dát takhle posledních 15km PCT je… nevím, prostě špatně. Nakonec přicházím k highway 36 kolem půl čtvrté, kolena mám oteklá a v hlavě pocit viny. Aspoň nestačím přemýšlet nad tím, že jsou to poslední kilometry tříměsíčního putování. U auta se mi to rozleží a já se rozbrečím. Chris to evidentně nezažívá poprvé…

Klekám si na trail a dávám si ho do srdce. Aby byl vždycky se mnou a já po něm kráčel i doma…

Znám to z pouti do Santiaga de Compostela. Všechno mi bude docházet dlouhé měsíce…

Teď jsem jen smířený a klidný. Ale brečím. Těžko popsat. Zeptejte se někoho jiného, kdo několik měsíců šlapal lesem a horami. Nejde to popsat.

Chris mě to moc usnadnila. V autě jsem měl připravený balíček dobrého jídla – sprite, obložený chleba, mandarinky ve šťávě a kinder tyčinku… A že to můžu sníst v autě a klidně ať drobím🙂. Naštěstí sem vezla tři hikery, jen musela čekat.

Cestou – trvala skoro dvě hodiny – jsme jeli okolo míst, která jsem procházel poslední dny. Bylo k nevíře, jak moc jsem toho za poslední dny našlapal…

Chris bere trail angelství jako poslání a vše dělá zadarmo. Jsou další, kteří si za službu řeknou peníze. Jen konstatuji. Hike your own hike. Trail mě naučil nikoho nesoudit.

Projíždíme oblastí, kde silně pršelo a padaly kroupy. Chudáci hikeři v kopcích… Už nejsem hiker😢.

Dojíždíme do Burney ke komunitě a já mám co dělat, abych bez pomoci vystoupil auta. Chris mě ještě ukazuje obchod, kde se dá nakoupit podstatně levněji, než v SafeWay.

Cestou s Chris probíráme možnosti, co dál – kam se podívat, kam ne, kde je to bezpečné a kde ne. Pokud tu zůstanu, rýsuje se návštěva San Franciska, určitě ne LA.

Chvilku po mě přichází další hiker a chvilku nato se venku rozpoutalo peklo. Skoro tornádo, kroupy spousta vody…Asi jsem rád, že nejsem venku. Asi si rád vlezu do sprchy.

Věším hamaku mezi sloupky jako minule a jdu nakupovat. Grocery Outlet se to jmenuje, je to zatraceně daleko na stav mých nohou. Ale ceny mají poloviční… Kupuju všechno… Všechno, po čem moje tělo volá víc a víc. Ovoce, zeleninu, jogurty, brambory… Ale taky colu, brambůrky… Hádejte, v kolik tohle píšu… (spoiler – po půlnoci)

Nákup v šesti igelitkách, do tělocvičny kilometr… Stálo to 60$, v Safeway by to bylo za devadesát minimálně.

Hiker má trail name Front Seat a zajímá se o moji hamaku. Má přesně tu samou, šel s ní Apalachian trail – AT. A má doplňky, které jsem potřeboval s nělým probrat. Ale pozor, trail provides opět v akci. Nejenom, že má stejnou hamaku, ale PCT jde se stanem od kanadské firmy Durston. Přesně s typem, který jsem si vybral, jen jsem ho potřeboval vidět… Zítra mi ho před tělocvičnou předvede… Shodujeme se, že „trail provides“ funguje dokonale…

Jdu do sprchy a začínám do sebe ládovat páté přes deváté. Brambůrky, colu, hroznové víno, jahody, banán, colu…

Je čtvrt na jednu a mě se opět nechce spát. Jo, to jsem ještě ukecal v lobby komunity jejich zástupce, že mi udělal kafe…

Zkusím usnout. A zaspat to, že už nešlapu PCT. Že už nejsem hiker.

tady to pro mě končí
Kupuju všechno. Takhle nechci skončit.
Je vidět trénink. Kilometr s šesti taškama.
60$. Večeře v restauraci nebo jídlo na tři dny.
Translate »