Snídám jogurt s ovocem,M&Ms,zalitý stylově javorovým sirupem. Mám neskutečnou chuť na jogurt, naštěstí v obchodě objevuji řecký neslazený jogurt. Dneska jsem tu tři měsíce. Dnes je taky podzimní rovnodennost.

Každou neděli v deset dopoledne zdejší komunita Word of Life pořádá mši. Dnes se na ní sešlo asi 40 obyvatel Burney, hodně z nich už poznávám – ze čtvrtečního pickle ballu, ze zdejších obchodů nebo prostě ze zdejší komunity. Před samotnou mší se v lobby (ostatně jako každý den) podává káva. Presovač mají hodně kvalitní, na úrovni kaváren. To jsou přístroje za vyšší stovky tisíc korun. Kafe podle toho chutná… Výborně. Stejně se ale těším, až si doma udělám ze svého presovače do svého hrníčku…
Mši samotnou si představte tak, jak ji u nás znáte z filmů, jen úplně vynechte výstřednosti, jako je Sestra v Akci s Whoopy Goldbergovou. První část hraje živá kapela v čele s pastorem, který zpívá a hraje na kytaru. Jako doprovod má dvě zpěvačky, bicí, dvě baskytary. Vše doprovázené promítáním textu písničky na velké plátno. Zpívají všichni. I já. Písničky jsou chytlavé, texty jednoduché, zaměřené na oslavu Ježíše a cesty k němu. To trvá odhadem tři čtvrtě hodiny, po krátké přestávce pak pastor vykládá pasáže z bible. Jasně, srozumitelně a jednoduše. Lidé mu do výkladu souhlasně a nahlas přitakávají. Pastor dokáže vtáhnout lidi do svého výkladu, je výborný řečník. A vtipný…
Jestli na vás z předešlého textu dýchla úcta k tomu, čeho jsem se zúčastnil, tak je to správně. Mě tam došlo, že prakticky nedávno, jen před několika generacemi jejich rodiny osidlovaly Západ za podmínek, které si po absolvované PCT trochu dokážu představit. Byly daleko horší, než co jsem v horách zažil já. Víra a jednota ve víře byly něco, co jim muselo moc pomáhat. My říkáme „trail provides“ a koukáme na cestu, oni říkali „with Lord’s help“ a koukali nahoru…
Chování lidí, jejich vřelost a postoje, vše, co se liší od toho, na co jsme zvyklí doma, je třeba vidět ve světle prožitků předešlých generací.
Pozor, mluvím o horách, vesnicích a městečkách v horských oblastech. Ne o velkých městech.
Mše končí před dvanáctou, pastor si povídá s lidmi, já jdu zpátky do tělocvičny.
Dělám si opět horu jídla jako včera, jako pojistku proti přežrání se zvu na oběd Front Seat. Moc si pochvaluje a mě je taky dobře.
Naplánovat přesun do San Franciska se všemi přestupy mi zabere další hodiny. Jednoduchá varianta by znamenala, že do Friska dorazím na nádraží po setmění a to se mi fakt nechce. Podle reakcí zdejších je pražské Hlavní nádraží a park před ním (Sherwood) romantické místo ve srovnání s centrem Friska. Pojedu tedy podle druhé varianty – noc na úterý strávím v Reddingu na autobusovém nádraží, v půl čtvrté ráno Greyhoundem do Sacramenta a odtamtud Amtrackem do Friska. Tam dorazím kolem jedenácté dopoledne.
Podle všeho centrum už obsadili bezdomovci se stany, tak jak to známe z Los Angeles. Tam v noci s batohem nechcete chodit.
Občas se v mém povídání tady z Burney mihnul John/Moustache. Bývalý mariňák, dobrá duše zdejší komunity. Před cca osmi lety začal bojovat o to, aby zdejší vzali hikery na milost a otevřeli se jim. Panovala tu všeobecná nedůvěra k nám, hikerům. Obavy z výtržností, krádeží. Tady jsme se s Front Seat oba srdečně zasmáli. Představa, že si do batohu nacpu ukradený rádio a pak s ním půjdu dalších dvěstě kilometrů, je opravdu absurdní…
Na druhou stranu a John to výborně vystihl, každý hiker má docela slušné peníze a je jen na místní komunitě, jestli je utratí tady nebo ve vedlejším městě. Podařilo se mu přesvědčit zdejší komunitu, aby tělocvičnu otevřela hikerům (tuším že vybavená kuchyň taky nepatří ke standardnímu vybavení tělocvičny), postupně se mu podařilo přesvědčit zdejší supermarkety, aby na hikerskou sezónu přizpůsobili sortiment a včas se předzásobili. Naše potřeby jsou odlišné od potřeb místních. Co nejvíc kalorií a proteinů v co nejlehčím balení. Pak nějaké elektrolyty a vitamíny. To je na další cestu. Ale na pobyt ve městě hiker potřebuje opačný extrém. Ovoce, zeleninu, maso, tučné věci. Spousta z nich si neuvaří a radši jde do restaurace. A to už jsou peníze do městské kasy…
Chytré restaurace na trailu pořádají různé challenge (výzvy), jedna z těch hodně známých je „pancake challenge“ – v kavárně v Seiad Valley (tam jsem měl ty vynikající muffiny). Pokud sníte čtyři velké tlusté palačinky přes celý talíř, máte je zadarmo. Slyšel jsem o deseti hikerech, kteří to zvládli. Ne letos. Vůbec… Další je 10.000 kalorií challenge v Timberline lodge na Mt. Hood.
Je spoustu chytrých marketingových tahů, jak nás přilákat k sobě.
A pak spoustu hloupých a krátkozrakých. Každý rok se podél trailu pořádají tzv. hiker’s day. Outdoorové firmy tu prodávají svoje věci se slevou, pořádají se tu různé hikerské aktivity. Na letošní hiker’s day v městě Cascade Lock na hranici Oregonu a Washingtonu se sjelo odhadem tisíc hikerů. Front Seat tam byl. Všechny restaurace ve městě zavřely podle obvyklé provozní doby. V sedm přestaly vařit… Jediné jídlo se dalo sehnat na pumpě. Na mikrovlnku se tam stála hodinová fronta. Kdo mohl, přesunul se do města Mt. Hood, tam nechali otevřeno. A hikeři tam nechali svoje peníze. Tak tolik něco z marketingu Pacifické hřebenovky. Jen doplním, že pěti až šesti měsíční thru-hike vás vyjde něco mezi 5-10 tisíci dolary. Jen to, co tu utratíte. Výstroj, letenky, pojištění, to vše je zvlášť.
John za nás bojuje už skoro deset let. Jestli mi někdo zůstane v paměti včetně podoby, tak to bude John. A ne pro jeho kníry…
