D92, Redding – Sacramento

Sedím v autobuse ze Sacramenta do Friska, je čtvrt na deset ráno. Zážitků je od půlnoci tolik, že radši píšu průběžně. Měl jsem správný pocit – jak byl trail o přírodě a zvířatech a naučit se s nimi žít, tahle část je o lidech a jak s nimi žít…

Od zhruba půlnoci šerif přestal chodit a nejspíš usnul. Vím kde, zvládnul bych ho probrat. Mám tušení, že dneska makal víc, než normálně. Jsem mu za to vděčný. Po půlnoci začala okolo chodit jedna z weirdos, a kolem jedné přišel jinej sekuriťák, sedl si na lavičku a jen tak seděl. Pak asi po půl hodině přišla tahle weirdos a pak jsem to pochopil. Oni tu měli rande… Seděli spolu skoro až do rána. Nic jiného než sedět se tam vážně nedalo, ale zvládli toho opravdu hodně. U fontánky se myje další weirdos. Na zastávce našel kus cigarety a ještě celej mokrej a do pasu nahej přišel za mnou, jestli nemám oheň. Mám křesadlo a ocílku. Zapalovač zatajuju i před sebou, aby nebylo vidět jak lžu. Poznamenal něco o tom, že naposledy nějaký dvě holky křičely, když po nich chtěl zapalovač a šel dál. Že jste weirdos neznamená, že nevidíte do lidí…

Oni nejsou zlí, necítím tu zlo. Ale když jim dáte příležitost, oberou vás. Není to o tom, vám ublížit. Je to o tom přežít. Jako v lese – když budu hodně řvát na medvěda a mávat hůlkama, možná odejde. Taky nejde po vás, ale po tom voňavým, co máte v batohu.

Švábi běhají neuvěřitelnou rychlostí okolo mě. Je fajn, že mám věci v batohu v kompresních vacích, budu tak moct eliminovat, co je „čistý“.

Kolem druhé se začínají na stanici scházet cestující a já si risknu odběhnout do toytoyky jen s malým batůžkem (mám tam všechny doklady, peníze, všechno cenné). Někdo se tam převlíkal a, nechal tam spodky. S mým batohem umím běhat jenom já. Kdokoliv jiný by si během pár metrů ublížil. Weirdos jsou tak hubení, že by je můj batoh přelomil vejpůl.

Autobus přijíždí se zpožděním. Kolem čtvrté ráno je hezkých 21C.

Autobus je plný španělsky mluvících cestujících a když jednoho z nich nacházím na své sedačce, začnu na něj anglicky a v klidu, že tady sedím já. Chudák začne panikařit a je vidět, že je ve velkým stresu. Upřímně, nepůjdu jinam, kde pak zase někdo vyžene mě. Je mi ho líto ale já chci sedět.

Přichází řidič a prosí mě ať si sednu, kde je volno, že je hodně volných míst. Není. Je víc dvojsedaček, kde sedí jen jeden pasažér. Vyberu si takovou, kde je na sedačce malý batůžek. Hádejte, kdo si šel ven odskočit a hlásí se o místo. Snědý obr, který potřebuje tak sedačku a půl. Tu zbylou půlku si teda beru já, nohy mám do uličky. Autobusem prochází těžko definovatelná směsice zápachů. Od zpocených těl po slabý odér marihuany a bůhví čeho ještě. Marihuanu můžete zabalit do čeho chcete, stejně bude smrdět na deset metrů. Zkušenost z trailu. Hikera s marjánkou nejdřív ucítíte, pak teprve uvidíte. Ostatně, tady je legální.

Na další zastávce – město Chico (nazdar Honzo👋) – pár lidí vystupuje a já si zabírám dvojsedačku vedle obra. Evidentně jsem ji vyfouknul dalšímu španělsky mluvícímu,ale ani nemukl. Později jsem pochopil,  že obr je kápo skupinky, kde on jediný mluví anglicky. Kdyby mě někdo z jeho party chtěl vyhodit z volné dvojsedačky, vrátil bych se k jejich šéfovi. Šach mat.

O řadu za mnou anglicky mluvící portorikánec čte náboženské texty. Nahlas. Když v jeho knížce lidi zpívají, snaží se taky. A víte co? Nevadí mi…Dokonce u toho předčítání na chvilku usínám…

Budím se akorát na východ slunce. Je nádherný, i když jen z autobusu.

V Sacramentu je nádraží o poznání větší, maj tu záchody a automaty na jídlo a pití. Snickers za tři dolary. Děkuju, nechci. Jdu se na záchod ošplíchnout a když se vrátím, uvidím toho předčítače náboženských textů, jak proti stěně stanice trénuje karate…

Podle google map je pár minut odsud benzínka, tam mají vždy kafe a něco k jídlu. Jdu okolo policejní stanice, je tak velká, že to musí být nějaká centrála. Sleduje mě na pár metrů nějaký weirdo, má deku přes ramena tak, že to připomíná královský plášť a tahá to po zemi. Každých dvacet metrů se šíleně zachechtá. Jdu kolem policajtů za plotem a mávám jim. Mávají mi nazpátek, myslím, že mi moc dobře rozumí. Přecházím před jejich očima přes širokou ulici, mimo přechod. Tři proudy sem, tři proudy tam. Nechávají mě a weirdo dekový král se neodvažuje za mnou.

Americká pumpa je stejná všude. Jen v horách tomu říkají fill up station, tady gas station. Kafe, mikrovlnka, sendviče, snickersky. Snickerska za 2,59$…

Weirdo dekový král přešel spořádaně na přechodu o několik desítek metrů dál a komanduje na pumpě jiného weirdo, který tu sbírá odpadky a asi za to večer dostane sendvič. Jdu zase kolem policajtů, weirdo dekový král za mnou. Policajti hromadně vyjíždějí do služby. Robustní 4×4, vepředu masivní nárazník. Vypadá to, jako by jeli do boje. Mávám jim a přeju si hodně štěstí.

Na autobusovém nádraží jím sendvič, kafe a snickersku z pumpy. Mám půl hodiny do odjezdu.

Anglicky mluvící portorikánec čtoucí náboženské texty je se svým parťákem stále  na stanici, asi taky jedou dolu na jih. V hale nádraží, kde sedíme, jsou železné stoly s přivařenými sedačkami na trubce. Průměr trubky tak 10cm. Parťák Portorikánce sedí u jednoho takového stolu, kde ale chybí další sedačky. Portorikánec bez rozpaků před mýma očima jde k dalšímu stolu a bez ptaní si jde evidentně pro jednu sedačku. Koukám, co bude, tohle nemůže dát, je to svařený dobromady… Jedním trhnutím vysunuje sedačku z konstrukce stolu a přendavá si ji k parťákovi. Karate kid… Chytá mě nezvladatelný záchvat smíchu a směju se na celou halu až mi tečou slzy. Říkám tomu Portorikánci, že mě právě moc vylepšil den. A že jsem dobře poslouchal jeho „readings“ v autobuse. Tváří se pohnutě. Myslím, že ho už dlouho nikdo upřímně nepochválil. Ptá se mně, jestli mi nezbyl sendvič, ukazuju mu na okousanou snickersku. Nechce. Sendvič jsem už snědl.

Volají nás do autobusu, ve dveřích se srazím s obrem, kápem skupinky. Říkám, že teda napodruhý a oba se zasmějeme. Weirdo dekový král zmizel někde ve stanovém městečku na ulici. Tak sto metrů od policajtů.

blíž nejdu

Jak říkal Charlie Chaplin. Co z blízka vypadá jako tragédie, z dálky je komedie. Ona to fakt není legrace pobíhat tu s velikým batohem v týhle džungli. Já jsem tu občas opravdu vyděšený. Ale snažím se dělat si z toho legraci.

Jedu do San Franciska. Autobusem společnosti Greyhound. Mimochodem, celá cesta mě stála 67$ a bude trvat asi 20hodin.

Translate »