emoce…
25km, pořád do kopce, nastoupávám kolem 1200m. Vstal jsem dřív, mělo být zase okolo 35C, chtěl jsem tomu utéct do hor. Celkem se to podařilo, navíc kolem oběda jsem už měl kolem 13km, normálně mám pod deset. Šlo se dobře, všechno by bylo fajn, kdyby moje emoční křivka z plusového vrcholu „panebože, já to opravdu jdu“, nespadla do opačných hodnot. Bohužel se mě dostal do myšlenek syn a fakt, že mi od včerejška neodpověděl na jeden dotaz, poslaný přes satelit. Frustrace z čekání na odpověď přerostla do obřích rozměrů a já mu napsal ošklivou textovku. Hrubou. Smazal jsem ji, ale jak jsem později zjistil, takhle to u komunikace „mobil – satelitní komunikátor – satelit“ nefunguje. Poprvé v životě jsem byl na syna hrubý. Thru-hike je neúprosný… máš problém? Šlapej a řeš za chůze. Máš jídlo na určitý počet dní a místa ke spaní nejsou za každým rohem… Stejně spím někde v úplné divočině, vodu jsem po kapkách nabíral přes půl hodiny z téměř vyschlého pramínku. Další voda za 19km. A v hlavě to, co jsem právě provedl synovi. Nejsem žádnej král Šumavy. Jen obyčejnej táta, kterej už skoro čtvrt roku přetěžuje tělo i hlavu asi tak na tisíc procent. Jestli ještě jednou v emocích ublížím někomu blízkému, jedu domu. Do civilizace-města Burney- to mám něco přes 60km. Můžu to dát za dva dny. Pak si zavoláme s rodinou a uvidím, co dál. Mrzí mě to a přírodu, která mě obklopuje, stěží vnímám. Někde na druhý straně zeměkoule se za chvíli probudí smutnej kluk a já s tím nic neudělám.
další trail magic
Skittles, Elektrolyty. Ruce bych si urazil, kdybych tušil, co bude následovat…
