Často se těžko pojmenovává místo, kde přespávám. Hamaku pověsím kdekoliv v lese, nepotřebuju tábořiště. Dneska jsem potřeboval přejít národní park Lassen, bez bear cannisteru v něm nemůžu přespat. Minulou noc jsem proto spal na samé hranici parku a vstával jsem ve čtvrt na šest. Doufal jsem, že do večera park přejdu. Bylo to jen tak tak, našlapal jsem 35km (rekord!) a večeřel jsem za tmy, s čelovkou. Ale je to dobrý pocit, mít v poledne už kolem 15km. Park samotný nic moc, všechno ohořelé, dobrých 15km prakticky po rovině. Pak začaly jezírka, lesíky a já byl zpátky v Oregonu… Přicházel jsem k jezeru Lower Twin Lake, ve sluchátkách meditativní hudbu Jona Hopkinse, když mě najednou doslova zaplavil pocit „už to stačí….“. Hodněkrát jsem na trailu bojoval s myšlenkou se na to vykašlat, ale tohle bylo ve chvíli naprosté pohody. Bez boje. Prostě tak.
Sedím na břehu jezera, baštím nudlovou polívku s tuňákem a na duši mám klid a mír. Žádný boj, stres, myšlenky „co kdyby“. Jen milé a klidné „už to stačí“…
To stojí za zamyšlení. Dávám tomu čas do další civilizace, což bude zítra, město Chester. Ale uvnitř vím, že ten čas nastal, jen tomu musím dát formu. Nebo spíš trail. Není to jen tak, je to logisticky docela komplikované – stáhnout věci od Moniky z Massachusetts, kam to všechno nacpu, změnit rezervaci letenky – v čase i prostoru, kde se do té doby ubytovat (Chester – noc v hotýlku 340$), jak se dostat na letiště…
Uvidím, jestli trail opět zapracuje… Mezitím musím mysl přesvědčit, že tohle fakt není předposlední den, že to fakt není poslední noc v hamace v lese… To bych si koledoval o průšvih. Víte, že statisticky nejvíc dopravních nehod se děje těsně před koncem cesty? Mysl se uvolní, už, se vidí doma…
Takže šlapu, jakobych měl před sebou ještě dva tisíce kilometrů. Kdoví, co na mě trail ještě připraví. Pořád jsem tady a kdykoliv můžu zakopnout nebo narazit na medvěda…
Večer docela spěchám, abych dorazil k hranici parku a ještě stihl najít místo na kemp. Jsou tu samé widowmakers (mrtvé stromy, co rády padají), tak chci mít dost času na výběr správného místa). Ale když, míjím v šest odbočku s cedulí „terminal geyser“ a z lesa vidím vycházet oblaka páry, nedá mi to. Shazuju batoh a jen s mobilem a holema se jdu podívat. Je legrační pozorovat, jak tělo reaguje přemrštěné na chůzi bez batohu. Je to jak chodit s exoskeletonem, pohyby jsou trhané a přeboostované. Nevím, jak to líp popsat. Zacházka stála za to. Podívejte se na instagram. Nedokážu ale zreprodukovat to hluboké dunění. Je to jako byste stáli nad projíždějícím vlakem metra. Jestli to je poslední dárek od trailu, tak stál zato. Ale tady jeden nikdy neví.
Je úplněk, i schovaný za mraky měsíc svítí jak půlka slunce. Tak dlouho jsem hledal bezpečné místo na pověšení hamaky, až mám widowmaker hned vedle sebe. Nesmí foukat vítr. V tomhle lese stromy padají, slyším to. Je to vždycky rachot.
