Před PCT v roce 2024 jsem nad mapama strávil asi 4 měsíce času. Trasy do navigací do mobilů existují, ale když jsem je porovnával s realitou podle Google Earth, občas se trasa navigace odchylovala i o 30m. Zpravidla jsou to spojnice mezi body vzdálenými i 50metrů.. Přitom cesty s v horách klikatí a pokud je na cestě sníh, nestrefíte se… Představa, že když cestička mizí pod sněhovým polem, že prostě půjdete rovně a za 20metrů na ni znova narazíte, je naivní. A nebezpečná. Realita PCT je taková, že na jiného hikera můžete narazit taky jednou za tři dny. Takže čekat, že budete sledovat stopy ve sněhu někoho před vámi, tady nefunguje. Navíc – vytahovat mobil každých pár metrů se nedá. Tak velkou powerbanku s sebou nemáte. A tolik sil taky ne.
Rozhodl jsem se tedy nakreslit si vlastní cestu. Podle dostupných grafických podkladů. Metr po metru, s maximální odchylkou několika metrů od reality. Washington jsem si takhle opravdu poctivě nakreslil. Reálně – posunujete se po mapě jen v násobcích rychlosti běžné chůze – tedy co jdete 5 týdnů, do navigace zanášíte do navigace zhruba týden. Je to strašná práce, ale troufám si říct, že ve Washingtonu mám nakoukanou každou zákrutu cesty. Pak jsem zjistil, že outdoorová aplikace Locus Outdoor pracuje s grafickými podklady a jejich mapy dobře kopírují zakreslenou trasu. Nemůžete po aplikaci chtít, aby přesně vykreslila celou PCT, když zadáte výchozí pod kanadskou hranici a koncový bod terminus u mexické hranice. Má tendenci vybírat si svoji trasu – nesledovat tu danou, označenou jako Pacific Crest Trail. Takže hrubou práci za vás odvede, ale stejně pak kontrolujete výsledek defacto metr po metru. Zkrátím to – na celých 1400km jsem zabloudil jen jednou a to i přes sníh, neznačené nebo neviditelné cesty. Ušetřilo mě to spoustu sil a času…
Že orientace v terénu podle papírové mapy je to pravé a správné? Poslužte si…Hike your own hike, jak se říká na hřebenovce. Zkuste si jít bez značek – naprostá většina značek, pokud vůbec jsou, je určena pro ty, co jdou proti vám, od mexické hranice. Uvidíte je, když se otočíte. I tak jich najdete několik denně, víc ne. Spousta zmizela – zarostla do stromů. Spousta se jich ztratila při požárech. Teplota požárů okolo Three Sisters byla tak vysoká, že místo úrodného popela zbyl prach, kde už několik desítek let nic neroste. Plechové cedule se tam roztavily. Takže udržet v chodu moje Garminy byla naprostá priorita.
Výhod navigace v Garmin hodinkách je hodně. Trasu vidíte pořád, jen mrknete na displej hodinek a víte. Uzpůsobuji tomu i oblečení – rukávy všeho co mám s sebou musí jít lehce shrnout tak, abych na hodinky viděl. Pokud se odchýlíte od trasy, hodinky vám to dají vědět. Hodinky to tolik nevybíjí jako mobil – moje Garmin Fenix 7 vydržely se spuštěnou navigací den a půl. V praxi to znamená, že večer dojdete do kempu a první, co uděláte je, že začnete nabíjet hodinky. V noci je chcete mít na ruce – může to být jediný způsob, jak poslat SOS přes Garmin mesenger (kdyby vás napadl medvěd,). Největší výhodou navigace v Garminech pro mě byl fakt, že při přenosu trasy z Locus aplikace v parametrech trasy zůstává nadmořská výška všech bodů. Hodinky vám dokáží zobrazit, jaké stoupání máte před sebou, kolik času ještě budete potřebovat na dokončení stoupání. Psychologicky – fantastická výhoda. Pamatujete si z dětství nebo z rodičovstí to dětské a k zešílení nevinné „už tam budem?“. Na PCT někdy stoupáte čtyři až pět hodin, někdy celý den v kuse. Pokud jen očima vyhlížíte vršek kopce, brzy vám z toho začne hrabat. Pokud bylo na hřebenovce jasné, kudy mám jít dál, hodinky jsem měl výhradně přepnuté do zobrazení stoupání. Ve Washingtonu jdete i dva kilometry do kopce. Já chci vědět, co mám před sebou.
Letos mě příprava navigace / trasy zabrala asi tři hodiny. Prosté překopírování trasy zpátky do Garminů. Tři hodiny proti čtyřem měsícům posledně.
Tak snad se už v příštím příspěvku dostanu k té fyzické přípravě. Mám za sebou osm dní tréninkového plánu a bolí mě úplně všechno.
