Schnou mi boty a uzdravují se prsty. Užívám si tepla a sluníčka.
Včera mě do Mazamy vzala rodina z Twispu, že mají dnes farmářské trhy. Není hiker jen hikem živ, a navíc autobus tu stojí jen dolar. Ráno mě přepadl strašný hlad, opět jsem vyjídal komunitní lednici. Přebral jsem svoje věci, které jsem nestačil sbalit večer (bylo mi všechno jedno) a pospíchal na autobus. K farmářským trhům – v celém údolí žije pár tisíc lidi a znají se navzájem. Tady se nedají nabízet šmuky, kýče a nekvalitní zboží. Těšil jsem se na cokoliv k jídlu, ale spíš to bylo o výrobcích, uměleckých předmětech, ovoci a zelenině. A každý tu má psa. Aspoň jednoho. Nakonec jsem objevil – tadáá – LÁNGOŠE! Sedm dolarů, ale proč ne… Každý si tu dochucuje langoše po svém. Upekli mi ho a já se pídil po soli. Kolikrát denně mě tahle země nachytá… Cukr, skořicový cukr, džem, máslo, med… Vysvětlil jsem jim, jak se u nás dělá langoš – kečup, sůl, česnek. Slyšeli to bohužel poprvé… Vedle prodávali jahodovo růžovou limonádu a ta byla fantastická. Čtyři dolary a dolar spropitné. Na to tu mají kasičku s nápisem „tip“. Na trzích nepotkávám rodinu, co me včera svezla, ale Mary-šéfku Lions Den. Je nemocná a v Lions je jen občas. V autobuse zjistím, ze nemám dolar na autobus a řidič nemá drobné (nemění). Chystal jsem se vystoupit (dvě hodiny na další autobus), řidič mě zastavil, že v Mazamě má pauzu, že si můžu skočit rozměnit. Tak jsem mu vysvětlil, co by se mi stalo u nás, v Čechách… Upřímně se rozesmál. Já taky. Mám už na popraskaných rtech balzám, už se zase můžu smát. A směju se tu častěji a častěji. Amerika mi zalézá pod kůži.
Odpoledne jsem začal třídit věci na ty, co jsou zbytečné a co musím mít s sebou. Čeká to tu každého po pár dnech když začnou bolet nohy. Mám pro zdejší hikery na zádech neskutečných 25kilo, a to ještě zatím na pro vodu přívětivý Washington. Stačí litr, někde potřebujete i šest litrů. Mám čtyři kila jídla, někde potřebujete sedm kilo, a to navíc kilo pro Bear Cannister (méďové mají výborný čich). Takže mě čeká třeba i třicet kilo na zádech. Jay! jak by řekli domácí ironicky… Ultraligth hikeři to chodí s patnácti kily. Nejsem já borec? Ne já jsem blbec… Realita je taková, že můj systém vybavení je nějak postavený a těžko se mění. Jde to, ale každých 100gramů draze zaplatíte. Nejlejčí stany stojí přes patnáct tisíc. Nejlehčí batohy přes dvanáct. Opět ta matematika – koupím lepší vybavení a peníze na trek mi dojdou o dva-tři měsíce dřív. Takže jako burlaci na Volze😂
Autobus mi jeden ve dvě, jdu do zdejší lékárny pro něco na rty, mám je děsně rozpraskané. A už mám zase hlad. Vedle je obchod s občerstvením, takovéto za sklem hotová kuřata, saláty a tak. Řekl jsem si o kuře, slečna začala mluvit stejně rychle a nesrozumitelně jako obsluha v hospodě před prvním hikem. Tak jsem jí řekl, že je mi to jedno, že mám hlad. Zasmála se a začala se ke mě chovat mile a pomalu-jako k člověku s mentálním postižením. To pomohlo. Jsou tu všichni tak milí k lidem s mentálním postižením. Nebo asi spíš ke všem. Přestávám se bát lidí a začínám ae sžívat. Začíná se mi tu líbit. To bude asi tím, že chvilku nemám hlad.
Dr Pepper, výborné pití. Celkem 10dolarů
