Pokud začínáte od severu (tzv. SOBO – southbound), nemáte žádný prostor pro aklimatizaci, spadnete do nejtvrdší části celé hřebenovky. Musíte mít tělo již rozchozené, navyklé na boty a těžký batoh. Dovolte mi hrubší vyjádření – tohle fakt není prdel. Oregon byla proti tomu procházka parkem.
Většinu PCT jdete od sopky k sopce. Sopky vám jak majáky ukazují odkud jste přišli a kam jdete. Už jsem to párkrát zažil a je to něco, co jinde nezažijete. Ohlédnete se a vidíte dva týdny zpátky, kudy jste šel a týden dopředu, kudy půjdete. Nepopsatelný pocit. Přiložené fotky ukazují jednotlivé sopky od Mt.Hood po Three Sisters – vždy pohled dopředu a zpátky. Skoro vždy 8 dní cesty od sopky k sopce…
Ale ono „od sopky k sopce“ je jiné v Oregonu, Kalifornii a definitivně ve Washingtonu. V Oregonu vystoupáte na úpatí sopky a pak kloužete táhlým obloukem hřebene, který spojuje jednu sopku s druhou. Je to pohoda. Jestli jste četli můj blog z 2024, pak víte, že mě v Severní Kalifornii chytil amok, kdy jsem z jednoho horského sedla řval do údolí jak to tam nenávidím. Česky naštěstí… Důvod byl v tom, že prakticky od hranice mezi Oregonem a Kalifornií přestanete klouzat po hřebeni, začnete hřebeny přecházet napříč. Nahoru a dolu, celý den, celý týden… Kdo znáte Krakonošské pohádky a pamatujete si na úvodní znělku, kde Krakonoš překračuje s bafající dýmkou horské hřebeny, tak to je přesně to, co si přejete umět v Kalifornii na hřebenovce. Fakt jsem tam měl Krakonoše před očima.
Washington je v tomhle úplně jiná liga. Na osmi stech kilometrech nastoupáte a naklesáte okolo 40km. Spočtěte si průměr. Je to od 800 do 1200m denně nahoru i dolu. Denně. V průměru. Ale třeba v Glacier Peak Wilderness nebo Goat Rocks denně nastoupáte a naklesáte i dva kilometry. Pro Čechy – každý den vylezete na Sněžku a dolů. Ne s batůžkem se svačinou. S batohem, kde si nesete jídlo na pět až sedm dní. Můj batoh v nejdelším úseku bude mít kolem 27kilo a to se budu modlit, abych nespal v suchém kempu a nemusel tak nést tři litry vody navíc.
Problém není ve stoupání do kopce. Tam to je v hlavě a dá se to zvládnout. Problém je v chůzi „Z“ kopce s těžkým batohem. Problém je tělesný, každým krokem brzdíte hmotu, která v mém případě má kolem 100kg, která „padá“ dolů. A když vám je 58, trochu vám to v hlavě straší. Ještě víc do detailu – problém není v tom, že si zničíte chrupavky v koleni nebo v kyčli. V 58 už zpravidla máte totální endoprotézu a do přírody jezdíte na elektrokole. Nebo ne. Problém je ve šlachách. Pokud máte slabé hýžďové svaly, neudrží nohu při sestupu při došlapu rovně, noha se v koleni vychýlí směrem ven nebo dovnitř a každý krok vám tak malinko poškodí šlachy okolo kolene. Když jsem šel pouť do Santiaga, spočítal jsem si, že za 780kilometrů uděláte zhruba jeden milion opakujících se pohybů. Jako například máchnutí ruky ze zadu dopředu. Takže asi tak milionkrát v průběhu trailu ve Washingtonu buď došlápnete správně, nebo si trochu poškodíte šlachy okolo kolene.
Možná proto ze směru od Kanady jde hřebenovku jen pár set hikerů.
Takže ještě jednou – Bez přípravy nelezte do Washingtonu.
Mám štěstí, že ten milión neznámých před první hřebenovkou jsem už zkušeností z 2024 zredukoval. Vím, co si koupit k jídlu, jak si sehnat pitnou vodu a jak si pověsit hamaku. Vím, jak poslat balíček s jídlem a kam. Pojištění, navigace, powerbanky, vaření…Tohle všechno můžu hodit za hlavu a soustředit se na fyzickou přípravu. Díky tomu, že jsem dostal výpověď a jsem nezaměstnaný mám 150dní do hřebenovky 24/7 na přípravu. Vzkaz pro moji ženu – děkuji za tvoji trpělivost a lásku.
Mimochodem, až zpětně vidím, jak velké množství neznámých mě čekalo před prvním delším pobytem v USA, před prvním delším pobytem v lese… Andělé strážní se museli střídat na směny. Snad pobrali nějaké příplatky za přesčas :-).
Musel jsem to všechno napsat dřív, než se pustím do popisu fyzické přípravy. Jinak byste si museli myslet, že jsem blázen (to si ale stejně nejspíš už myslíte). Jdu trénovat, zítra popíšu svůj tréninkový rozvrh.
