Chci domu. Hned.
Dvoudenní cesta z Čech plus Jet Lag mě daly pořádně zabrat. Po registraci v kempu mě poslali za hlavní chatu, ať si vyberu místo ke spaní. Jde to jen v ohrazené oblasti, mimo to už nepatří kempu. Stál jsem tam s batohem přes rameno, taškama s nákupem, všechno bylo jako v mlze a hlavou mi šlo jediné. Co tu proboha dělám.
Noc pak byla nejhorší od doby, kdy jsem jako malý odjížděl poprvé sám na výlet se školkou přes noc. Vážně. Jestli si pamatujete z dětství pocity při prvním odloučení od rodičů, tak tohle jsem zažil v noci. Naprosté osamění, odloučení od všeho, co znám a mám rád. Vystřelil jsem se dobrovolně z komfortní zóny do nekomfortního vakua. Chtěl jsem okamžitě pryč a domů. Volal jsem domů a polykal slzy. Syn to vnímal a každá druhá věta byla „To dáš“. Na to nezapomenu… Spíte v lese, který se táhne od Aljašky až dolů k Severní Kalifornii, máte jen svůj batoh a zítra si vás na konci cesty nevyzvedne manželka aby vás odvezla domů. Je před váma 4300km horama, kolem šesti měsíců nebezpečného šlapání. Jestli jste už četli post ohledně mého trail name a viděli fotku, tak pochopíte, jak obrovská emoční horská dráha to tu je. A to jsem stále ještě v hiker campu.
Ze zkušenosti vím, jak dobře na mě působí, když léčím druhé, tak jsem se do toho hned druhý den pustil a poléčil všechny, kdo tu měli o Reiki zájem (všichni🙂). A je mi líp a jim taky. Ještě se ty strašidelný deprese vrací, ale už s nima dokážu pracovat. Přikládám pár fotek z hiker campu Lions Den. Je to úžasné místo plné zajímavých lidí. Při Reiki se zpravidla všichni rozpovídají (já taky), poznávám spoustu různých lidských příběhů. Trail mě začíná zalézat pod kůži.







Tohle místo má nárok na úžasnou atmosféru. Tady lidem dochází, že se vydávají na jeden z nejtěžších treků na světě. A dalším tu dochází, že tenhle trek právě zvládli.





