Den začal dost děsně. Spal jsem na zemi, díky bohu jsem co se dalo rozvěsil po větvičkách křoví. Na zemi jsem nechal jen batoh, neumytý hrnek od bramborové kaše. A vedle hlavy elektroniku a kapesník. Můj zvyk z domova. Bez kapesníku pod polštářem neusnu. V noci mě budilo rachtání lžíce v hrnku, syčel jsem a tleskal, ale pak jsem přeci jen asi zabral… Ráno jsem udělal inspekci věcí – ty malý mršky myší si vlezly do hrnku a u zbytků bramborové kaše si udělaly mejdan. Budiž, ale to, že mi doslova u ucha rozhryzaly posmrkanej kapesník, to mě dostalo. A pozor, vyhryzaly jen smrkance… fuj… Další generace myší od Milk river se budou rodit s kapičkou u nosu.
Den byl dlouhý a hodně vyčerpávající. Na prvních 7km stoupání jsem byl připraven, proto jsem spal těsně před stoupáním, abych ho zvládl hned z rána, čerstvý a za chladu. Pak jsem ale nezvládl vodní plánování a s jedním litrem jsem šel vpodstatě zbytek cesty. 13km. Normálně by to nebyl problém, obvykle v lese bývají malé potůčky, ale tentokrát cesta vedla po hřebeni. A navíc sněhem, bylo to vysilující a nebezpečné.
Tady se trénuje vůle a začíná zpevňovat osobnost. Či jak to nazvat. Nejde o to vydržet bez vody 13km a nějak se dopotácet do kempu. Jde o to jít 13km bez vody a zůstat absolutně soustředěný na cestu. Jsou to pořád zatraceně vysoké hory, do civilizace den a půl cesty (za předpokladu, že jste zdrávi a jdete obvyklým tempem) a jdete sólo. Bez legrace každý chybný krok se tu krutě vymstí. Hřebenovka má strmé svahy, uklouznutí znamená pád v kotrmelcích od 20 do 100m. S batohem. Nechci tu ze sebe dělat hrdinu, jen vás chci vrátit do kontextu, o co tady vlastně jde. Navíc se mi rozbily trekové hole a nedalo se na ně spolehnout. O tom až jinde.
Takže když jsem podle FarOut zjistil, že mě čeká úsek, který před týdnem hikeři označili jako neprůchodný bez zimní výstroje (spiky, cepín) a viděl jsem, v jakém jsem stavu , shodil jsem batoh, vybalil všechno jídlo, co jsem ten den mohl sníst, vypil poslední vodu s elektrolyty, schoval sluchátka a všechno, co by mohlo vypadnout, nebo se utrhnout šlo do batohu. Chtělo se mi na záchod (tohle hrozilo double power poo), ale to nepřipadalo v úvahu. Kdo čtete můj blog víte, že k tomu potřebuju vodu. A já měl posledního čtvrt litru s elektrolytama. Pak už jen vizualizace úspěšného zdolání úseku a jde se na to. Zvládl jsem to a dostal se k jezeru.
Tenhle trail mě dostává, kdy se mu zachce. Několikrát denně. To co mě čekalo v kempu byl malý dárek od trailu za moji výdrž (dneska jsem tu už tři týdny). V kempu byl jen jeden hiker, o něco starší, než já, bylo vidět, že by radši byl sám. Zkrátím to – Kouč (jeho trail name), spí v hamace jako já. Po krátkém oťukávání jsme přišli na to, že oba milujeme hudební skupinu Genesis, oba se nebojíme přírody, ale lidí. Proklábosili jsme večer, hodně ho zajímala situace okolo rozpadu Česko – Slovenska, snažil jsem se, aby se mě nebál a vpohodě usnul. Stejně počkal, až se zapnu v hamace. Usnul pak během chvilky. Spí, je to slyšet 🙂.
S trochou štěstí se zítra dostanu do městečka Sisters, podle Kouče je tam kemp za 5 dolarů, obchod a z diskuzních fór vím, že je městečko přátelsky naladěno k hikerům. Skoro každý je tu trail angel. Tak si možná už zítra přečtěte moje nové články.
