Tak ještě jednou k včerejšímu držkopádu. Nerozumím, nechápu. Zázraky se dějí. Měl jsem mít zlomená zápěstí – ruce jsem měl v poutkách trekových holí. Měl jsem mít zlomená zápěstí – padl jsem dopředu na ruce – sto kilo kinetické energie – zkuste si dát na záda vzrostlé děcko a padněte do kliku… Náhodou jsem měl brýle na čepici, ne na očích. Moje super neprůstřelné brýle od firmy WilleyX tak nemohly prokázat, jak jsou nerozbitné a jejich sklo se mi nezarylo do tváře, popřípadně do oka. Polstrované rukavice ochránily dlaně, keramické nášivky na kolenou zase kolena. Všechny ostré kameny byly mimo můj obličej, pode mnou jen písek… Kevlarové trekové hůlky jsou tak robustní, že odpružily můj pád. Prič se složily pode mě a ne někde jinde, nevím. Toliko ukázka toho, co se tu děje za zázraky.
Píšu až ráno, šel jsem až do tmy a už jsem nebyl schopnej psát. Jen večeře a spát. Jíst se musí, za každou cenu, ráno musí být v těle energie, než se začne zpracovávat snídaně. To už znám, půl dne bych se motal jak mátoha…
Ale hrozně rychle zapomínám, nešlo by psát zpětně a vzpomínat, co se stalo před několika dny. Ono se toho moc nestalo včera, prostě jsem musel dojít co nejdál, abych se zítra stihl dostat na silnici na Ashland u Clahan’s restaurant. To je konec další sekce, už jen cca 30km lesem a jsem v Kalifornii.
Bojoval jsem s vodou, musel jsem večer zacházet k nádrži, co nejspíš napájí vodou zdejší komunity, skoro jsem ucpal filtr jal byla bahnitá. Zato voda na obědové zastávce… Vlastně to bylo stejné, zase nějaká nádrž , ale tentokrát s přepadem, seděli jsme s hikery pod hrází a chladili si nohy. Ha, už si rozvzpomínám… kousek předtím můj druhý trailmagic, chladící box a v něm pár posledních plechovek, jedna z nich Dr. Pepper – něco jako Cola s tunou cukru. Moc dobrý… A předtím celý den kousek od jezer, cesta jako na potvoru vedla dál od jezer a k nim se muselo zacházet do rezortů. To se mi dneska nechtělo, potřeboval jsem šlapat… A, našlapal jsem 31km, můj rekord. Už to nohám nevadí, zvykají si, spíš je to o čase – nevstávám příliš brzo. Teď je například skoro sedm a já se válím v hamace a píšu.
Už tu večer cvrkaly cikády, Kalifornie se blíží… Asi v šest jsem přešel nějaký hřeben a najednoi jsem byl jinde.
Pocitově jinde. Jiný les, jiná energie, jiné stromy… Jako bych překročil bludný kořen. Myslím , že tenhle les mě bude provázet Severní Kalifornií. A hnes mě přivítal po svém – klacek přesně dloujý tak, aby se mohl vzpříčit mezi trekovou hůl a moji botu. To nevymyslíte. Jdete, položíte za chůze hůlku před sebe, došlápnete a najednou tam je klacek – přesně se vešel mezi špičku hůlky a špičku boty. Málem jsem znova honil sysly… Fakt jsem kouknul do korun stromu a nahlas zavolal ‚to jako vážně? „Vždyť jsem nic špatnýho neudělal“. Asi magořím, nadávám lesu…Česky…
