Šlapal jsem až skoro do setmění, a tak jsem tu nádheru místa mohl ocenit až ráno. Měl jsem to všechno jen pro sebe… Později mi došlo, že to vlastně bylo krásné rozloučení s Oregonem.
Vaření byl trošku adrenalin, vše okolo mě super suché, stačilo špatně pracovat s křesadlem a nestačil bych utíkat.
Spím na sucho, mám s sebou 2l vody na večeři a snídani, těším se tak k vodě. Je jen 6km daleko, to je pohoda. U druhého zdroje vody obědvám a pak už jen 15km do konce sekce a Oregonu. Schválně říkám jen 15km, nohy šlapou úplně samy, nemám už problém se vzdálenostmi lehce pod 30km. Posledních 7km se bráním euforii a nadšení, jako všude tady je třeba zůstat ve střehu (zatracené syslí díry 😂).
A jsem tady, na silnici ke Callahans restauraci a Garminy mi ukazují konec sekce. Dal jsem to.
Píšu Kitchy, že jsem na místě. Píše mi, že nemá čas, hledají ztraceného hikera u Crater Lake. Je členem SAR týmu a tak jsou priority jinde. Je osm večer, nemám odvoz do Ashlandu, nemám ubytování, ale taky nemám problém. Nemám tady problémy🙂. Přes Skype volám Columbia hotel, vyhlášené hikerské místo. 40$ za noc, to je dobré. Mají volné poslední dvě postele… Tak ještě se tam dostat. Jako vždy, hitch do pěti minut a jede se. Na pokoji jsme čtyři v patrových postelích mladý pár a hikerka, co to jde od Washingtonu, jako já. Dala to celé, sněhem. Je outdoor instruktorkou ve Velké Británii. Ve Washingtonu to bylo extrémně těžké i pro ni. Klimatizace na pokoji mě vyhnala z pokoje ve tři ráno. Nebyl jsem schopen tam dýchat. Od té doby sedím v lobby, vyjídám nutellu, čaj a píšu články. Užijte si čtení, jako já si uživám PCT 🙂
Fotky z hotelu postnu dneska, až se vrátím z nákupů.
