Poslední den před civilizací v Timberline lodge. Byl jsem z brodu nervózní, probírali jsme s hikery už pár dnů dopředu taktiku. Moje je jasná -přebrodím ráno, kdy je proud nejmenší (sníh taje nejvíc během dne). Sandy river je napájená sněhem z Mt.Hood, vzhledem k velkým vedrům poslední dva dny (je tu kolem třiceti ), se snih rozpouští velkým tempem a řeka je divoká. Údolí je obrovské, vymleté řekou a erozí. Řeka se v něm úplně ztrácí , až na impozantní hukot vody. Šel jsem dolu a – omlouvám se – byl jsem pos…strachy. Nevím , jestli to na fotkách vyzní, ale metr od ní se mi klepaly kolena.
teď trochu teorie. Nedoporučuji zkoušet, pokud nebudete muset. Jde o život 😐. Brodí se zásadně čelem k proudu-přední svaly na nohou jsou silnější , spíš zvládnou proud vody. Všechny přezky na batohu rozepněte, všechny popruhy povolte. Je dost velká šance , že proud nezvládnete, hodíte záda a pak, pokud se nevyvléknete rychle z batohu, je s vámi konec. Utopíte se. Zapomeňte na tři pevné body, jak se to aplikuje ve sněhových polích. Voda je kalná a je spíš štěstí , když hůlky opřete o pevné dno. Hůlky spíš slouží jako tykadla, jak je voda hluboká. A teď k síle proudu. Dámy, pokud máte doma gumu na pilates, zahákněte si ji za kotník , druhý konec za nohu u stolu, napněte ji a zkuste nohou udělat krok dopředu. Tak takhle to vypadá v proudu. Zvednete nohu a hned ujede dozadu. Sněhová a ledovcová voda má kolem 4C. Na dlouhý dovádění to není, brzy ztrácíte cit. Nejde o teplotu, ale kombimaci teploty a proudu. Dost teorie.
půl hodiny jsem chodil kolem řeky a hledal nejlepší misto. Strašně se mi do ní nechtělo. V údolí jsem byl sám. Přezul jsem se do sandálů. Hikeři kromě jiného kvůli brodům chodí v lehkých trekových botách -rychle schnou. Kvůli těžkému batohu a uvolněným kotnikům chodím v pohorách. Ty schnou i týden. Vymyslel jsem proto kombinaci sandály na brody, pohory na ostatní . Teorie, kterou jsem se právě chystal otestovat v praxi. Tak jo, řeknu to na plnou hubu. Byl jsem vystrašenej jak štěně při první návštěvě veterináře. Vybral jsem si místo s vyčnívajícím balvanem uprostřed. Jako záchytný bod. Jestli je to správně , ví bůh. Vlezl jsem do vody a snažil se najít něco pevného na dně. Voda mi sahala po kolena. A pak se stalo něco , kvůli čemu jsem možná tady. Vsechno ztichlo, svět se vytratil a byl jsem jen já a řeka . Tady a teď. Byl to přátelský a láskyplný pocit, bezpečí. Vše je jak má být , vpořádku. Teď a tady, a jeden další krok. A další . A další . Až jsem koutkem oka zahlédl protější břeh, jeden krok… Rozbrečel jsem se, naplno jak malej harant. Asi štěstím, úlevou, šokem, nevim. Zažil jsem si teď a tady, žádné vzpomínky a viny, žádná budoucnost a obavy z ní. Čistá přítomnost. Jogíni se tohoto stavu snaží dosáhnout meditací, mě to bylo dopřáno na trailu. Trailem. Teď už nejdu trail, už jsem součástí trailu. A konečně vím, proč jsem tady.
