8.12.24 – hodný lidi jsou všude…

tak mám za sebou první týden v práci, kromě pátku každý den ráno do Prahy a večer zpátky. V úterý jsem jel do Prahy tři hodiny… Ve čtvrtek jsem toho měl plný zuby a co platí v lese, platí i v civilizaci. Když seš utahanej, dávej pozor dvakrát tolik. Zapoměl jsem na tohle pravidlo… A v pátek ráno jsem zjistil, že jsem ztratil diář s doklady a platebními kartami. Koženej, nádhernej diář Travellers z Japonska, s kovovým keltským symbolem, který jsem si přivezl ze Santiaga de Compostela. Čert vem doklady, ale diář a ten symbol… Všechno jsem prohledal, ověřil přes přátele i místa, kde jsem platil, a nic… Pořád jsem měl pocit, že to bude dobrý, ale logika mi velela se chránit. Takže zablokovat platební karty (to bolí, protože na ně je navázáno spoustu plateb). V pátek večer mě kamarád pořádně vystrašil – jeho kamarád ztratil občanku a obratem si na ni někdo vzal úvěr… Když se ztráta nenahlásí na policii, máte smůlu. Úvěr jde za vámi. Vystřelil jsem na policii, ani jsem se nestačil pořádně obléct. Všechno má svůj smysl, i takovej průšvih. Na služebně jsem potkal skvělýho člověka (je mi blbý psát „policajta“, zní to divně), který byl mimochodem na misi v Makedonii a o hřebenovce věděl. Moje krevní skupina a další spřízněná duše. Panebože, dochází mi, že si opravdu nesu Cestu domů. Hiker je pojem, který nezahrnuje jen špinavýho, zarostlýho blázna v Oregonu na Cestě, ale daleko širší skupinu lidí. Pejskaře u nás na sídlišti, co to v duchu šli se mnou, nprap. Bílka z policejní služebny v Táboře, kolegu, co byl tři týdny na treku v Himalájích (Adame, klobouk dolů) , pumpařku na pumpě, kam pravidelně jezdím a taky mě tam sledovali, nebo mýho šéfa. Začíná mi být dobře i doma, v civilizaci. Mám tu s sebou svojí Cestu…

Mimochodem, sedět v čekárně a sledovat policejní hlídky, jak se vracejí ze zásahů… Jsou jen jinak oblečeni, ale „žijí“, jako já žil tam v lese. A ten můj na služebně je vítá zpátky a oni ho mají rádi. Tak jo, jsem rád, že jsem ztratil doklady. Za tuhle zkušenost to stálo.

V sobotu už jsem definitivně podlehl logice a zamknuté platební karty nahlásil bankám. Jsem bez možnosti platit, řídit auto a vlastně nemám identitu😂. Jelenům v Severní Kalifornii to nevadilo…

No a teď hapenning – tradáá… Večer jsem otevřel Messenger a náhodou zabrousil do žádostí o kontakt. Nechodím tam, zpravidla mě tam skorosvlečené krásky lákají do privátních skupin a já mám jednu krásku doma.

Asi 15minut poté, co jsem ve čtvrtek doma zaparkoval auto, přešel ulici a z batohu vytrousil diář s doklady, jela okolo řidička městské hromadné dopravy z poslední směny autobusem do garáží (je pátek večer, je hnusně a každý chce být doma) na ulici si všimla ležícího diáře, zastavila autobus, diář vzala a o deset minut později si mě našla na Facebooku a napsala mi. Já si toho všiml až v sobotu večer…

To je úplně jedno, mě nevadí, že si musím nechat udělat všechny doklady znova, ale mám diář a mám další hodné lidi okolo sebe. To je důležité 🙂. Zítra za mnou jede do Tábora s diářem (já za ní nemůžu, nemám řidičák😂).

Já jsem tímhle „cvičením“ pochopil, že je úplně jedno, kde jsem. Záleží na tom, jak se okolo sebe koukám.

Jo a mimochodem, začal jsem pořádně cvičit. Z hlediska fyzické přípravy je jaro opravdu za rohem. Já musím do lesa, hned jak to půjde. Já to bez lesa nevydržím. A hřebenovku dojdu, klidně každý rok měsíc, co mi dovolená dovolí. Já se tam musím vrátit. Stal jsem se součástí… Věřili byste, že tohle mi napsal šéf našeho IT? Nikdo to nepopsal líp, jemu stačily čtyři slova.

Stal jsem se součástí.

Paní Hubová, díky moc, zastavit autobus kvůli pohozenému diáři na silnici… Dobrý lidi jsou i u nás.

Translate »