tak nádherné jezírko a nemá jméno… Ležím v hamace a koukám se přímo na jednu horu z Three Sisters. Z ledovce pod vrcholem odtává voda a až sem je slyšet hukot vodopádu. Romantika… Pohoda.
Ráno jsem opět doplatil na nepromyšlenou životosprávu – včera jsem si dal večeři ještě na trailu a pak jsem další tři hodiny šlapal do kopce. No kam asi zahučela energie z večeře? Než se dopoledne začala spalovat energie ze snídaně, bylo už po poledni. Do dvanácté hodiny jsem našlapal jen šest kilometrů a hodně jsem se trápil.
Ale Three Sisters mě to vynahradily svou krásnou přírodou. Sice i sestřičky nedávno (v geologickém měřítku) chrlily spoustu lávy, ale vznikly z toho nádherná lávová pole. Člověk úplně cítí tu žhavou hmotu pod nohama. Ale pozor, sestřičky jsou stále aktivní, po cestě jsem potkal potok a říčku, které začínaly z ničeho-tedy rovnou kolmo ze země, jako zřídlo. Minnie Spring ostatně byl jeden z těch případů. A pak přišla rezervace Obsidian falls. Doufám, že to na fotkách bude aspoň trochu vidět – Všechno okolo cesty i na cestě samotné je z obsidiánu. Vypadá to jako střípky černého skla, je to i stejně ostré. A na slunci se to blyští jako zlato. Byl jsem jako u vytržení, až jsem zapomněl na únavu. Pocit ze Tří Sester? Vemte slovenskou Malou Fatru, nafoukněte tak třikrát, dejte tomu pár amerických atrakcí jako jsou Obsidiánové vodopády a lávová pole a máte Three Sisters. K americkým atrakcím tohoto místa patří také ptáček, který vypadá jako odbarvený kolibřík z Amazonie. Je stejně velký, křidélky mává stejnou frekvencí a nektar z květů sosá stejně jako jeho barevný jihoamerický bráška. Je šedivý jako český brabčák.
U jednoho potůčku, kde jsem nabíral vodu, jsem potkal Lynxe. Lynx je z Portlandu, je mu ke třiceti a přezdívka na něj sedí. Jako spousta dalších tady si od úzkostí vypomáhá houbičkama. Byl jsem zvědavý, tak jsem se o zeptal, co mu to dává. Řekl mi, že lásku k sobě, kuráž, odvahu hledět dopředu, lásku k ostatním a vůbec ke všemu. Na to jsem mu odpověděl, že ty čtyři týdny, co jsem v amerických horách, tohle všechno prožívám i bez houbiček. Kouká na mě a říká „chlape, na tobě je to vidět“. Díky Lynxi, hrozně mě to potěšilo. Vypůjčím si úsloví kamarádky Míši – Jsem v Zenu. Pořád. Tělo bolí, mám hlad, hroznou chuť na colu, ale pak se probudím, vykouknu z hamaky a pomyslím si – panebože, to je nádhera. Jsem v Zenu.
