kempuju s Ferdou a je nám to oběma jedno. To tak praštíte s batohem, začnete vybalovat a deset metrů od vás pokojně okusuje smrčky něco, co bych u nás nazval srnka nebo laň. Fakt nevím, co to bylo, tak tomu říkám Ferda. Koukal na mě, já na něj, tak jsem vytáhl mobil a začal ho točit. Bylo mu to jedno. Mě už to pak začalo nudit a měl jsem spoustu práce s večerní přípravou kempu. Tak jsem pracoval, on okusoval a byli jsme oba vpohodě.


Koukám, že z kempu u Brahma Lake nemám žádnou fotku. Ono je to podobné, jako kdybyste každý den chodili na večeři do luxusní restaurace. Po měsíci vám bude všechno připadat stejné a kuchař by se mohl přetrhnout…
Chtěl jsem se dostat co nejdál tak, abych zítra s jistotou dorazil do Shelter Cove. HAMBURGER! , KAFE! , COLA! Panebože… Vstával jsem v půl šesté a v osm jsem už šlapal. Definitivně opouštím Three Sisters a je mi to líto. Nejkrásnější, co jsem tu zatím viděl.

A vcházím do noční můry. Chci to projít co nejrychleji. Není tu voda a je to neskutečně depresivní místo. Oheň tu vše spálil na úplný prach. Někdo mi říkal, že při posledním lesním požáru byl žár tak velký, že proměnil půdu na neúrodný prach. Po 15letech je tu pár trsů trávy. Mě je smutno jen z té fotky. Projít to vyžadovalo klapky na oči, hudbu do sluchátek a jít hodně rychle. Možná jsem citlivka, ale oči pořád hledaly aspoň trs trávy, kousíček života. Bylo to dlouhých 9km…

Ale nakoplo mě to, proběhl jsem to rychlostí 15minut na kilometr a stejně rychle jsem pokračoval dál. Ta výdrž mě zaujala-přidal jsem si jídlo-už druhý den jím nudlovou polívku i k obědu (to jsou ty, o které jsem se přetahoval v hiker boxu na Elk Lake s tím drzým chipmunkem), vypadá to, že mi to přidává na výdrži. No zvládl jsem dnes 28km, poslední tři kilometry v tempu 12min/km – to je hodně rychlé. Je tu také fenomén, který se jmenuje „trail legs“. Jak to funguje nevím, ale podstatou je fakt, že po určité době pravidelné každodenní chůze se tělo adaptuje a vy jste schopni ujít neskutečné vzdálenosti. Nebavíme se o procházkách v parku, ale o celodenní chůzi po dobu několika týdnů. Na pouti do Santiaga De Compostela jsem třetí týden v horách Galicie chodil skoro 50km za den. S 20kilovým batohem.
Trail legs zaznamenali i u dětí-PCT šla česko-americká rodina s malýma dětma. Nejmenšímu byly tuším 4roky. Můžete si dohledat na youtube. Hikeři, které potkávám a kteří jdou od mexické hranice-tedy od března / dubna-běžně chodí 40-50km, ale i víc. Máte tendenci jim říct něco ve smyslu „až za dva dny dojdete k Obsidian Falls…“ a pak vám dojde, že oni tam budou už dneska večer… Frustrující…
No a já čekám, kdy k téhle adaptaci dojde u mně. Bez trail legs nemůžu jít některé úseky Washingtonu a High Sierry. Nedá se tam jít pomalu, neunesli byste tolik jídla.
Je půl deváté, jdu spát. Zítra mě čeká jen 17km a budu v civilizaci. Trail angels tam převážejí hikery přes uzavřený úsek k jezeru Crater Lake (skipnu 4dny chůze) a mně čeká návštěva velkého města – Medfordu. Je tam REI a já si musím koupit nové boty. Moje Lowy se už drží jen silou vůle. Dneska odešel úchyt přezky na tkaničku-ta, co stahuje botu ve špičce. C oto znamená v praxi? Prsty už nejsou fixovány a kloužou do špičky. Tam narážejí na špičku boty a dříve nebo později se objeví puchýře. Správně zavázat vysokou botu není jednoduché. Vyžaduje to jiné utažení tkaniček ve špičce a jiné okolo kotníku.

