Poprvé se po probuzení cítím, jako že mi spánek něco dal. Fenixy mi řekly, že ne, ale kašlu na ně. Už by dneska nemělo pršet (řekněte to mým mokrým botám a ponožkám) a teplota by z ranních 2C měla jít až na 12C (stáhnul jsem si denní předpověď počasí přes satelit). Do tarpy mě napršelo aspon 2litry vody, okolo kempu žádná není tak se těším, až si ji přefiltruju na čaj k snídani.

Někde cestou včera v tom šílenství jsem ulomil špičku trekové hole, naštěstí mám náhradní.

Lepší počasí znamená i větší šanci, že do Harts Pass přijedou nějací výletníci a ja chytím hitch do Mazamy. Těším se na úplně všechno, co Lions Den nabízí. Hlavně nechat všechno pořádně proschnout. Základní pravidlo se tu pro mě stalo „udržet věci na spaní suché „. Za každou cenu. Přestaly mi fungovat otisky prstu na mobilu. Mám něco s prsty. Asi otekly nebo omrzly, jakýkoliv úkon, který vyžaduje konečky prstů, hrozně bolí. Všechno v batohu mám v kompresních vacích – jsou vodotěsné a kompresí věci zaberou méně místa. Hlavně z peří. Všechno se tedy do vaků pěchuje konečky prstů. Opět „auč“ jak by řekli zdejší. Jak se blížím k Harts Pass, potkávám víc a víc denních výletníků. Dobré znamení, jako když na moři okolo lodě létá víc a víc racků. Blíží se pevnina.

Chodí spoustu výletníků se psy. Lidé jsou tu skoro všichni milí, ti se psy dvojnásob. Jako u nás. Nakonec jsem ani nemusel stopovat, rodina s pejsky, kterou jsem na hřebeni potkával, se mi nabídla sama. Máma, táta, dvě děti a dva psi. Táta celou rodinu nacpal dozadu abych se vešel. Jsou z Twispu, zítra tam mají farmářské trhy, jedu se podívat. Děti se těší na donuty, když je tam potkám, pozvu je. Moje skupina mě nedohnala, je to dobré, to by mě frustrovalo🙂. Vzali mě až k Lions Den. Jsem rád, došly mi baterky, už nemůžu. Mám za sebou nejtěžší a nejkrásnější hike mého života.
Mám strašně bolavá bříška prstů na rukou, prý to jsou omrzliny a prý to přejde. Zatím mi tu se vším pomáhají, otvírají mi tu i konzervu tuňáka, nedám to sám. Asi mi i omrznul nos.
Stojím v kuchyni, z hiker boxu jím kus sýra, salám, nutellu, oříšky, kus sýra, udělal jsem si kafe s nutellou, čaj a už vás nebudu nudit, pokračovalo to do momentu, kdy z Mazamy z obchodu přišla moje skupina. Jsou tu od rána, dali noční pochod a zatímco jsem spal, minuli mě. Přestalo mě chutnat. Ale jsem borec. Dal jsem to. Je mi 56, na zádech mám 25kilo těžký batoh a nemám jediný puchýř , otlačeninu, nic mě nebolí. Od teď dělím PCT hikery na NOBO (ti, co to jdou od Mexika), SOBO (ti, co to jdou od Kanady) a SOBO VIP (ti, co to jdou od Kanady v zimních podmínkách. Je nás pár desítek. Stařešin, jako já, pár jednotek). Jsem na sebe pyšný a nestydím se to napsat. On mi trail moji pýchu brzy spočítá, karma je zdarma.

Aby jsem se udržel v tempu, dnes jsem si pustil Roosevelt. Jestli máte rádi Pet Shop Boys, pak tohoto Němce budete milovat.