V noci opravdu pršelo. Ráno jsem zašel do restaurace na snídani, přiznám se bez mučení, že jsem tam u dvou čajů zůstal celé dopoledne. (Čaje už mi automaticky dělají do největších papírových kelímků, co tu mají na Colu) . Hlavní je, že nohy zůstávají v klidu a mohou regenerovat. Povídám si s hikery, nabírám informace o cestě přede mnou. A o požárech, co mě čekají. V restauraci potkávám další dva, co jdou mým směrem. Oběd přeskakuji, když se nehýbu, nemám potřebu tolik jíst. No a jasně, šetřím.
Po poledni jdu na velké prádlo – kalhoty, triko a spodky. Stále mám jednu kapsli do pračky, konečně ji použiju správným způsobem. Jediné umyvadlo je na záchodě, misto špuntu používám spodky a jde se na to. Špína z kalhot jim musela ucpat odpady…
U praní se loučím s hikerem, co jde mým směrem. Představujeme se a jeho jméno mě upoutá – Kroksy. Kouknu na jeho nohy a opravdu ma kroksy… Celou cestu z Washingtonu jde v kroksech. Žádne mikrospiky, nic. Začal 10.července, já 25 června. Co jsem já přeskočil, to on ušel a dohnal mě . V kroksech… S sebou má pro jistotu powertape. Jde stale v jedněch kroksech, já včera kupoval nové pohory… Nevím , co k tomu říct, snad jen, že jsou tu daleko větší blázni , než já . Trail se o nás vsechny nějak stará , trail will provide… Asi kdybych si vymyslel, že to půjdu v plavkách a byl o tom na sto procent přesvědčen, nejspíš bych to ušel taky. Naplňuje mě to pohodou – tady je o všechny postaráno, pokud si v hlavě neprojektuješ problém, problém nemáš . Mám já problém? Někdy. Čím dál míň …
Po praní jsem si sedl do hamaky a dopisoval blog za všechny dny od Mazama Village až po dnešek. Kromě nudlové polévky a čaje jsem nic jiného nestihl. Všechno to píšu na softwarové klávesnici mobilu, dá to docela zabrat. Celý den poprchává.
