Ráno jdem s Moses na kafe do lobby, nevím, jak jí, ale mě se loučit nechce. Vznikají tu na trailu krásná přátelství… Nakonec odchází a já tu mám dnes za úkol nedělat nic. Zítra doufám přijde powerbanka, nakoupeno mám, chybí jen pár věcí jako plynové kartuše a poslat Monice starý leatherman poštou. Musím zeditovat články do blogu, a tak skáču do hamaky a čtu a vkládám fotky. Asi osm dní od poslední civilizace.
No a mám už asi dva týdny dost velký problém. Pomalu se blíží Sierra (už jen cca 500km), a tam se s hamakou nechytám. Stromy jsou tam jen v horských sedlech a počítat s tím, že se do sedla vždy dokážu dostat, je opravdu riskantní. Tím spíš, že už bude podzim. Možnosti mám vpodstatě dvě
- pošlu hamaku a underquilt Monice, nechám si tarpu a nechám si od Moniky poslat, karimatku. Budu spát na kovboje (pod širákem) a doufat, že počasí vydrží. To je ještě šílenější, než začít PCT ve Washingtonu v červnu.
- všechno pošlu Monice a koupím si ultralight stan. To je asi 10.000Kč – 15.000Kč a na to už fakt nemám.
Takže zpátky do reality, jestli se něco nestane, tak jdu Sierru na kovboje. Jupiii.
Je tu samozřejmě varianta č. 3. Dojdu k Sieře, zabalím to a poletím domů. I v poušti už bude přes noc pořádná zima a hamaku tam taky nepověsím.
Lámu si s tím hlavu a nevím, co s tím. Snad opět zafunguje „trail provides“. Mám chuť poprosit, ale nevím koho. Na trailu to takhle nefunguje. Je to ještě měsíc, ale tady je na organizaci poměrně málo času. Tak jednou za týden…
Někdy před polednem přichází správce (taky má přezdívku – Moustache, na, trail se chystá, tak do dvou let) a drží v ruce balík. Vůbec mi nedochází, co by mi kdo měl poslat. Amazon se vytáhnul, mám powerbanku. Můžu začít balit.

Mám pokyn na půl čtvrtou vše z tělocvičny vyklidit, každý čtvrtek tu zdejší hrajou tzv. Pickle ball. Něco jako tenis, ale s míčkem na floorball. Přicházejí, zdejší komunita a kamarádi. Chvíli na ně koukám, občas za mnou přijdou a něco se mnou prohodí, ale ten kontrast mezi nimi (jsou doma, jsou spolu) a mnou (přesně opačně) mě spíš vede k tomu, že odcházím a jdu po posledních nákupech. Navíc Moustache (správce), který hraje taky, mě moc nepřidá. Cítím v jedné chvíli jeho pohled a emoce, ve kterých jsou obavy. Já si to překládám jako „už je tu hrozně dlouho, co je zač“.
Když se vracím, ještě hrajou a Moustache ke mě přichází s dotazem, kdy zítra odcházím. Říkám, jak to plánuji a ptám se rovnou, jestli se bojí, co jsem zač a jak dlouho tu budu. Zcela upřímně mi odpovídá, že vůbec ne, že tu někdo se zraněním byl i několik týdnů, ale že se bojí, aby mě to nestáhlo do dalších a dalších odkladů, aby mě to od další cesty neodradilo. Dostal jsem další lekci, ale už se učím rychle. Když nevím, zeptám se a, zbytečně se netrápím. Děkuju, traile.

Je deset večer, dopsal jsem. Jdu si znovu pověsit hamaku a spát. Zabalím zítra. Mám čas. Asi tak do patnáctého prosince.
Církev Word of Life má před komplexem do ulice billboard s krásným sloganem
Někdo se začne modlit až ve chvíli, kdy policajt v autě rozsvítí červená světla.
