D81, Burney Falls – Burney Mountain Guest Ranch

Ráno jsem si v poklidu začal balit. V poklidu není úplně to správné vyjádření – tolik dnů mimo trail jsem zatím nebyl a už se při balení projevovalo něco jako cestovní horečka. Ještě chvíli a už bych si spíš vymýšlel důvody, proč zůstat než naopak. V deset na kafe s buchtou do lobby, rychlý nákup kartuší do vařiče (ve zdejším outdoor shopu pod 7$!),na poštu odeslat starý leatherman a pár dalších věcí Monice a jsem ready na cestu.

Jedna rada, pokud byste jeli do USA a museli čelit běžným, nicméně pro nás neznámým věcem, jako je odeslání balíčku na poště. Nebojte se zeptat. Za tři měsíce se mi nestalo, že by mě někdo nepomohl, neporadil. Tak milé a ochotné lidi jsem potkal snad jen ve Velké Británii.

Napsal jsem Denisovi, jestli mě odveze zpátky na trail k Burney Falls. Odveze, domluvili jsme se po obědě. Dobaluji, ještě se holím a dělám si poslední míchaná vajíčka. Kopec cibule a česneku, ať se o mě na trailu ví😂.

Batoh má se zásobou jídla na šest dnů snad třicet kilo. Mě už to nevadí, bojím se o batoh, aby vydržel. Zlatá německá důkladnost…

Dennis mě vyhodí  u Burney Falls kempu a já nějak nenůžu uvěřit, že už zase stojím na trailu…

Když odjíždí, salutuju mu a je vidět, že ho to potěšilo.Nebo pobavilo.

Jdu se ještě podívat na Burney vodopády. Bylo to posvátné místo indiánů a i přistěhovalci ho měli v úctě. Rodina McArthur skoupila pozemky okolo i pod vodopády a prodala je státu, aby tu zřídil rezervaci. Roosevelt tohle místo považoval za osmý div světa. Vodopády samotné jsou nádherné a ohromné, co je fascinující, že koryto řeky je cca kilometr před vodopády vyschlé. A najednou je tu po půl kilometru mohutná řeka. Všechna voda jde zpod země, tady to pod zemí žije… Ostatně Mt Shasta byla naposledy aktivní někdy v r. 1981…

Cesta dolů k vodopádům je zavřená, za Covidu se počet návštěvníků zestonásobil a cestu museli zavřít. Koukám na ně tak jen zezhora. I tak je to nádherné…

koryto řeky, asi kilometr před vodopády
Tohle už je těsně před vodopády. Najednou ze země vyvěrá celá řeka…
a tady jsou…
Dole je to zavřené, během Covidu se tu snad desetkrát navýšil počet turistů… tak aspoň obrazem v info centru…

Je půl třetí, podle FarOut další voda je 15km daleko – Burney Mountain Guest Ranch. To dám, je to skoro po rovině. Začíná to tu připomínat poušť, lesy jsou prozatím pryč.

Po cca třech a půl hodinách (mám výborné tempo, jsem odpočatý) přicházím k Ranči. Je to něco jako rezort ve skoro poušti, s chatkami, bazénem, místy na kempování a zázemím.

Z hlavní budovy vybíhá patrně majitelka v mikině, potištěné mapou PCT. Už jsem ji tu viděl na Trail Angelech. A hned že jdu přesně na čas, právě večeří tak, ať jdu dovnitř. Neptám se, kdo večeří a proč mě zve, shazuju batoh a jdu. Sedí tam čtyři hikeři a baští, za nimi bufet. Opečené párky (panebože… ANO!), lazaně, zeleninový salát, na nic se už neptám a nandavám si taky. Prosím o Colu k pití a dostávám ji. Nalévají mi čerstvou vodu s citronem a ta je lepší, než cola. Od Dennise už vím, že všechna voda tady v okolí je z vulkanicky aktivních vrstev, takže minerálka bez bublinek. Sedí s námi oba majitelé, Kristina s partnerem, tak povídáme nejenom o trailu, ale i o jejich podniku. Koupili to tu před dvěma roky, obnovili co se dalo a zainvestovali. Letos v červnu to otevřeli, jeden z hlavních příjmů měli být hikeři. Hlavní vlna měla přijít v červenci. To ale v okolí začaly obrovské požáry, trail se zavřel a přicházející bublina několika tisíc hikerů tuhle oblast přeskočila. Jak ti jdoucí z jihu, tak i ti ze severu… Hned pak přišel déšť a trail otevřeli – všichni už ale byli pryč… Nechci domýšlet, s jakou rezervou počítali ve svém byznys plánu… Znám to, podobný byznys mamka s otčímem rozjížděli po revoluci. Já jim tam pomáhal. Je mi jich líto, sezóna je v tahu a počítá se, jestli se vydrží do té další. 

Ještě k té vodě – tihle ji berou z artéské studny. To je hluboký úzký vrt, tenhle jejich má cca 220m. Vyvrtat studnu téhle hloubky tu stojí přes šedesát tisíc dolarů…

Po večeři Kristina přináší nanuky. Já si mezitím udělal kemp a poprosil jsem o kafe. Zase budu do dvou koukat na hvězdičky… Přichází hikerka z Londýna, šla s  Češkou  Wolf girl, tu jsem potkal asi před měsícem ještě v Oregonu. Svět je malý…

Napadá mě, že všechen ten servis – večeře, kafe, nanuk nebudou zadarmo a tak se ptám, jestli se dá platit kartou. Dozvídám se, že ano a že večeře stojí 20$, místo v kempu 25$, snídaně 15$. Jsem v Kalifornii… Kristina se omlouvá, že si myslela, že jsem informovaný, a že platit nemusím. Nebylo by to fér a ostatně, v Burney jsem nemusel platit nic, ušetřil jsem spoustu peněz. Tak se pořádně najím, než se pustím do té dvouset kilometrové porce…

večeře, šitá na míru hikerovi
ráno na ranči
Translate »