hlavní a první úkol – vyzvednout na poště na Ellis street balík od Moniky. Věci pak naskládat do batohu a zjistit, jestli se mi tam všechno vejde, nebo si mám koupit další tašku. Nakoupil jsem tu pár věcí navíc, tak si nejsem jistý.
Poštu jsem vybíral podle toho, že umí uschovat balík – říkají tomu General Delivery. A ne moc daleko od hostelu. Chyba a ještě jednou chyba… Díky bohu jsem od začátku plánoval, že si vezmu prázdný batoh a věci z balíku hned na poště přendám do batohu. Abych nemusel balík tahat v ruce takovou dálku. Je to 30minut pěšky. Google Maps mě vedly okolo hotelu Hilton, kde právě asijští pracovníci stávkovali za zvýšení platů. Tak jak to znáte z filmů. Lidi chodí dokola s cedulema před vchodem a jeden z nich má tlampač. Provolával do něj hesla, moc jsem nepochopil, proč čínsky. Asi mají čínský management.
Kroužek stávkujících mě odvedl pozornost z cesty (ach traile, zase jsem dostal pohlavek) a já si nevšiml, že hned za Hiltonem se ráz ulice mění. Jaki když překročíš bludnej kořen. Stany na chodníku nejspíš nebudou známkou dobrého místa na přespání podle FarOut. Lidi okolo měli s hikery společného jen to, že se dlouho nemyli. General Delivery je uprostřed slumu. No, má to logiku. Když žiju na ulici, pošta mi může chodit jen na poštu… To se mi to teď večer z postele vtipkuje…Napochodovat s velikým batohem do slumu je blbost. ale už tu jsem a dotáhnu to do konce.
Hledal jsem poštu a ne a ne ji najít. Nakonec jsem to vzdal a zeptal se nějakého sekuriťáka. Ukázal na malé okénko z neprůstřelného skla… Stáli přede mnou tři, byl jsem svědkem toho, jak se zřízenec za okénkem dožadoval ID průkazu holky, která mu vysvětlovala, že nic nemá, že žije na ulici. S krz štěrbinu mezi dvěma skly (tam prostě nestřelíš) jsem dovnitř podal pas a modlil se, aby balík rychle našel. Další bezdomovec ve frontě za mnou měl strašnou chuť si se mnou povídat a já měl strašnou chuť utéct pryč. Balík našli a já s balíkem pod rukou (velkej, jen tak tak, aby se pod ní vešel) jsem kličkoval mezi bezdomovci. Vymydlenej chlapík s batohem na zádech, velikou krabicí v ruce, na ruce nejlepší outdoorové hodinky za dvacet tisíc. To je pecka a já vyhrávám zdejší hitparádu s písničkou „Zlato, pojď na to“. Vydržel jsem to asi třicet metrů k nejbližšímu koutu za nějakým stolkem, shodil batoh, vytáh kudlu a začal rozbalovat balík. Za luxusní karimatku od firmy Thermarest by mě kterýkoliv outdoorový nadšenec na týhle ulici utrhal ruce. Za bivy ze super membrány (obal na spacák) by mě možná i dali svůj spacák. I mě do něj zapnuli.
Jakmile jsem začal párat kudlou krabici zaznělo za mnou hejhejhej, co to děláš? Postarší černoch s nějakou popelnicí se skoro rozběhl ke mě. Já, nevím, co to v něm evokovalo, ale vypadal hodně ostražitě a vyděšeně. Třeba mi to docvakne časem. Nemá smysl si na nic hrát, otáčím se k němu, svěsím a uvolním ruce (teď mi došlo – já v jedný ruce držel otevřenou kudlu 😂) a klidným hlasem vysvětluju, že jsem byl pro balík a snažím se věci nacpat do batohu, aby mě neokradli. Ještě jednou se zeptal, jestli jsem byl na poště, já přitakal a on odešel. Začal jsem docela zběsile cpát věci do batohu, ale už jsem radši i sledoval co se děje za mnou. Tak jsem si všiml skupinky tří portorikánců (jedna holka), kteří si to namířili ke mě. Rychleji už jsem balit nestíhal. Jeden z nich kouká na balík, na mě, na kudlu a povídá „co si jako myslíš, že teď právě děláš“… Doslova jako v blbým filmu, ale tam pak následuje rvačka a lítaj zuby. Já už o další přijít nechci, nechal jsem si jich dost vytrhat před cestou…
Dělám to samé, jako s tím černochem. Žádné napětí, ruce podél těla (kudla😂) a opakuju story o poště. Už ale začínám ztrácet kontrolu nad myslí a jdu do paniky. Holka na mě kouká a říká „nechte ho, je ok“. Zase jak v blbým filmu. Potřebuju z nich dostat nějakou souhlasnou reakci na cokoliv, tak se jich ptám, jestli zbytky krabice můžu nechat tady v tom koši. Všichni souhlasně kývli hlavou. V psím světě bych řekl, že mi očuchali ruku. Dobalím a když jdu okolo nich, holka mi popřeje hezký den. V psím světě bych řekl, že mi olízla ruku.
A tenhle vtip znáte?
Na tuhle poštu mi jdou ještě dva balíčky…
On to vtip není.
Měl bych se do odjezdu přidat k některýmu zdejšímu pouličnímu gangu.
Najednou se mi chtělo hrozně na záchod a nebyl jsem lese, pravidlo prvního stromu tady bohužel neplatí.
Zapadl jsem do prvního nákupního střediska a už si tam dal i oběd v asijském bistru. Byl jsem trochu rozklepanej.
Na hostelu jsem přebral věci, povyházel, co už nebudu potřebovat a cvičně zabalil. Asi to dám i bez další tašky.
S Luisem (student psychologie z Mexika) a Stefanem bývalým členem close protection – ochranky VIP armádních činitelů jdeme v podvečer do města. Luis to tady zná dobře a, zavádí nás do mexického bistra, kam bych normálně nevlez ani kdyby mě platili. Skvělé místo, skvělé jídlo za pár dolarů. Mimochodem tenhle Stefan byl na, Nato Days v Ostravě rok předtím, než jsem tam účast klienta začal zařizovat já. Byl tam s bojovou technikou Bundeswehru. Je tak zajímavá osobnost, že se o něm rozepíšu asi víc. S ním vedle sebe bych tu navštívil kterýkoliv slum.
Po jídle v mexické restauraci vyrážíme do města. Prošli jsme nejklikatější uličkou – Lombard street, nábřeží s promenádou a moly (uřvaní lachtani jsou jednou z atrakcí), vidím Alcatraz (a nějak nemám potřebu utratit 70 dolarů abych ho navštívil) a jen tak courali po městě. Moje jen tak courání je trochu komplikovanější – na trailu jsem to tak nevnímal, ale tady jsem pochopil, že tři měsíce chůze v propoceným triku jedenáct hodin denně se podepsalo na mých ledvinách. Prostě musím v celkem pravidelných intervalech na záchod. To je ve městě trochu problém, Hop on – Hop off autobusy tu mají, ale tour de záchod ne.
Luis a Stefan jsou skvělí a chápou, co se mnou moje tělo tropí. Chodíme tak, abych si měl kde odskočit. Jsou skvělí. Mám za sebou první den v San Francisku a byl opravdu výživný.







