Ráno jsem ještě rozcházel včerejší léčení a dlouhé spaní, bylo mi líp, ale byl jsem pomalý. Ne v chůzi to bylo ještě daleko, ale ve všem. Asi díky aspirinu jsem byl pokrytý lepkavým potem. Skvělý, do sprchy minimálně dva dny… Na trail jsem se dostal až ve čtvrt na jedenáct, že bych dal aspoň 20km, to jsem nedoufal. Honey Moon Creek je na začátku 7km těžkého stoupání, naštěstí zrovna v této sekci je spousta potůčků, stavěl jsem u každého z nich a a pil jako velbloud po přechodu pouště. Pak už přišel hřeben a žádná voda nebyla. Hřeben, to je jiný příběh – kameny a zase kameny… Bojím se o boty, rozpadají se a v tomhle stavu a terénu bych v sandálech měl ohromné problémy. Je to jasné, botky po deseti letech dosloužily. Je to takový boj s hlavou – mysl má tendenci sklouzávat k myšlenkám „to nemůžu zvládnout“, „odejdou mi boty“. Pořád se musím hlídat. Přepnul jsem hlavu na „těšení“. To je můj trik – vymyslím si, co bych si rád koupil a pak tam usadím myšlenky. Tady je to jednoduché – v Oregonu se vyrábějí nože Leatherman a firma letos přišla s novým modelem multitoolu s názvem „Arc“. Tady je o třetinu levnější, než v Evropě. Jestli na hřebenovce uspěju, z USA si vezu nový multitool. S vygravírovaným trail name White Hawk. Upínám tam myšlenky a šlapu. Cesta z hřebenu už je vlastně pořád dolu až k Fish Lake. Žádná voda, pro ni musím mimo trail k jezerům. Aby toho nebylo málo, ucpává se mi filtr na vodu. Sedím jak český vodník u jezer a půl litru filtruju dvacet minut. Během třiceti vteřin ji vypiju a filtruju znova. Vzpněl jsem si na jednu hikerku, co měla evidentně stejný problém a řesila to tím, že s filtrem praštila o kmen stromu. Dělám to samé a filtr se umoudřil. Jestli jsem ho rozbil a voda teď teče skrz nakřáplý fitr bez řádné filtrace, to fakt nevím a je mi to jedno. Priority jsou teď nastaveny jinak. Potřebuju vodu, abych došel do civilizace. Tam se budou řešit další priority. Třeba pres doktora, je mi to teď jedno. Fakt. Je mi všechno jedno. Když jsem v půl páté večer obědval u krásného jezírka Snow Lake hned za hřebenem, měl jsem za sebou jen 12km. Včera jsem v pět ležel v hamace… K další vodě – jezeru Deer Lake – to bylo 10km, kempovat bez vody by mě dorazilo. Moc jsem si na to netroufal. Bůhví, jak jsem se dokázal vyhecovat ale víte co? Tohle jsou momenty, kdy člověk roste. Vnitřně. Ten pocit – „dal jsem to“, ten mi už nikdo nevezme. Těch 10km bylo pekelných, hrozně moc popadaných stromů, ale nakonec jsem to dal, těsně před západem slunce. Zvládl jsem to, forma se mi vrací, nemoc je snad pryč. Bojím se, abych to nezakřikl. V duchu Zátopkova „když nemůžeš, přidej“ jsem to dal. Usínám na břehu jezera s nepřenositelným a nesdělitelným pocitem. Asi nejblíž je pýcha. Zdravá pýcha. Spokojenost. Koukám na stromy a mám pocit vděku, posílám to někam nahoru. A do lesa.
Cestou jsem zkoušel pracovat s apkou Peak Finder a když jsem ji namířil dopředu, s překvapením jsem našel odkaz na Mt. Shasta. Nebyla na obzoru kvůli oparu vidět, ale byl tam. Je to pro mě ikonická hora, nevím proč. Jak jsem šel po hřebeni, najednou jsem si uvědomil, že to, co jsem pokládal za mraky na obzoru, jsou ve skutečnosti sněhová pole Mt. Shasta. Je obří, nečekal jsem to. Snad se k ní dostanu. Vloni jsem si hrál s generativní AI a nechal nakreslit sebe v hamace před Mt. Shasta. Až se k ní dostanu zkusím se vyfotit v podobné pozici.
