D83, Cache 22 – Rim Rock Ranch

spím v uříznuté kabině kamionu

Věděl jsem, že bych měl vstávat brzy. Strašně moc se nechtělo… Ale krávy kolem mě stejně nenechaly spát… Vstávám v půl šesté a vycházím tak o hodinu dřív. Všechno během dne je pak pohodovější a bez stresu. Svých 26km (ve finále opět skoro 30) tak dávám relativně na pohodu. Jdu po hřebeni, který jsem včera nastoupal, bez větších převýšení. Celý den vidím do ohromné dálky, prakticky 14 dní cesty zpětně. Tohle je to, co zažijete pouze jako thru-hiker. Ten pocit „támhle jsem byl před dvěma týdny“. Je to nepopsatelné, pokud jste to nezažili sami.

Na FarOut jsem našel komentář jednoho hikera k poušti, kterou jsem přecházel poslední dva dny. Popisuje to jako brutální cestu bez kouska stínu. Nejsem sám, kdo má tenhle pocit, to jsem rád.

Bylo to tak 30mil. Bylo to brutální. Ano
další keška

Údolí pode mnou je úplně ploché, kdybych tím nešel dva dny, řekl bych „krásné zelené údolí“. Houby. Suché keře, lávové pole, žádné slitování… Je to tak daleko a hluboko pode mnou, že auta se mění v malé barevné tečky. Co je dole, tím samým procházím i nahoře. Spíš, než hřeben je to vulkanická náhorní plošina. Sucho, kameny…

Kolem poledne do mě vjíždí nový život a překvapivě pozitivní duch. Jako „jde se dál, mám na to chuť“. Nevím, kde se to vzalo, ale přišlo to v pravou chvíli. Ráno u Cache 22 byl signál, tak jsem si volal s rodinou a řešili jsme i exit strategii. Řečeno normálně – co všechno bude třeba zařídit, až to tu budu chtít zabalit. Ono si nemyslete – od momentu, kdy řeknu „dost“, to může trvat i tři – čtyři týdny, než si sednu do letadla.

S tímhle pozitivním duchem přečkávám i déšt a bouřku a šlapu směrem k Old Station. Mají tam ubytování za 20$ pod střechou. Dneska chci spát pod střechou, jakoukoliv. Ach traile, zase jsi mě dostal….

Na šestou přicházím k pumpě a leju do sebe půl litru pepsi a velké balení kitkat. Ptám se na ubytování a paní na pumpě mě směruje na Rim Rock Ranch. Zkouší tam i volat, ale nikdo to nebere. Poznamená cosi i divných lidech a doporučí mi přespat za pumpou v lese, že to tu hikeři takhle dělají.

Risknu to a šlapu k ranči. Všude zavřeno, jen ve vedlejší budově s cedulí „tohle je privát, ranč je vedle“ je haló a na verandě na obří televizi běží ragby. Na budově ranče je nápis „zvoňte na zvonek nad dveřma“, tak zvoním. Z budovy s nápisem „tohle je privát, ranč je vedle“ vybíhá chlapík a co si přeju. Střechu nad hlavou na tuhle noc, odpovídám  a on na to, že no jo, v noci bude bouře a hodně pršet. Jde se poradit, evidentně s manželkou a pak mě kyne, abych šel blíž. Opakuji manželce, že potřebuju přespat a ona že ok, 20$ na noc. Říkám taky OK a chlapík naskakuje do golfového vozítka s ložnou plochou vzadu a kyne mi, abych naskočil. Cestou se dozvídám, že se dneska opět pokusili zastřelit Trumpa a jak to dělá špatný obraz Americe. Souhlasím s ním. Přijíždíme kempem k něčemu, co vypadá jako tři torza kabin kamionů vedle sebe. Míří k prostřední, tam, kde by měla být kabina řidiče je těžká  plachta uprostřed na zip. Rozepíná ji a přede mnou se objevuje vnitřek spací části kabiny s velkou postelí s čistým prostěradlem. Před postel se akorát vejde batoh a pak už je plachta. Ptá se „ok?“, ze mě vypadává je to „o“, pusu mám dokořán a jsem totálně mimo. Říkám nahlas, že už jsem tu za tři měsíce zažil ledacos, ale tohle je zatím úplně NEJ. A myslím to vážně. Chlapík řekne OK, ukáže na potok před kabinou se slovy „vodu máš tady“, podotkne, že to tu vlastní (ok, ale řídí to podle všeho manželka) a že to stojí 20$. Říkám, jestli můžu platit bezkontaktně hodinkama, že prý jo, to že umí manželka a jedeme zpátky. Jsem pořád jen v propoceném triku a začíná se hodně ochlazovat. Představuje mi rodinu, že prý tam sedí všichni. Pak se zamyslí a říká, že ne úplně všichni, že má celkem devět dětí. Říkám „ok“ a dál to nekomentuji. Mají na verandě puštěné plynové topení, takový ten klobouk, co hřeje zvrchu, jsem skoro pod ním a všechno je „ok“. Manželka má problém s  bezkontaktní platbou, nechávám je se s tím trápit a hřeju se pod topením. Když se trochu ohřeju nabízím jim, že mám i hotovost, jen v batohu. V kabině kamionu. Opět sedáme do golfového vozíku  a jedem pro peníze. Zmiňuje, že jeho maminka vede obchod v kempu. Ptám se, kdy otevírá a dostanu odpověď, že maminka zavírá obchod ve dvanáct. Podruhé se neptám, tohle nebude mojí angličtinou. Maminka si otevírá, kdy se jí zachce. Beru si bundu, peněženku a sedám do vozíku. Že prý už nemusím jezdit, peníze ať dám jemu. Odjíždí a já konečně zavírám pusu. Z vedlejšího kamionu z okénka na mě někdo volá a mává. Jdu tam a vidím hikera, kterého jsem potkal včera v poušti. Sdílíme fascinaci tímhle bizarním ubytováním. Je tu už od třetí hodiny. Ptám se ho, kde tu jsou záchody a že neví. Ve třetím kamionu bydlí starší chlap se dvěma velkými psy. Fakt se tam všichni vejdou? Že už tu je druhý týden, že zatím našel jen jednu plastovou boudu – záchod. A ukazuje na něco šedivého, vzdáleného asi sto metrů. Čůrat půjdu pod strom… Vnitřek kamionu mě fascinuje stejně, jako vnějšek. Zůstalo tu úplně všechno, včetně plesnivé miniledničky, bezpečnostních pásů a ovládací skříňky s čudlíky na světlo, audio, cigaretového zapalovače a výdechu klimatizace. Nic samozřejmě nefunguje, uřízli předek kabiny. Na skříňce objevuji živou žábu. Fakt, mám ji natočenou. Rychle filtruju vodu z potoka, než začne pršet, vyprovázím žábu k potoku a vařím si večeři. Uvnitř, v kabině. Venku už prší. Z kabiny se rázem stává sauna, můj plynový vařič je na tak malý prostor předimenzovaný. Všechno je tu špinavé a zaprášené, vsadím se, že stále ještě po posledním majiteli, který v tomhle brázdil Spojené státy Americké. Je mi to jedno. Mám střechu nad hlavou. Baštím svoji bramborovou kaši s tuňákem, venku, deset centimetrů od palců mých nohou řádí bouřka.  Hele, já tohle píšu a chechtám se u toho. Všechno je OK.

Jak trefně poznamenala moje žena, někdo si tu žije svůj americký sen. Všechno je OK.
Translate »