Něco, se se mnou děje. Kombinace zážitku ze slumu (nic speciálního, prostě jen depka z toho, co tam člověk okolo sebe vnímá) a asi na mě začíná doléhat přechod z divočiny do civilizace. Něco se uvnitř mě děje, co zatím nedokážu zpracovat.
Možná mám tendenci věci moc prožívat a pak to asi přenáším i na vás, možná to všechno není tak dramatické. Já nevím. Ale u hotelu Hilton jsem schoval mobil, hodinky a pas si dal do kapsy u kalhot, abych ho nemusel hledat v batohu. U Hiltonu se ještě – nebo už zase – stávkovalo. Weirdos kolem buď chodili (asi pro fet) nebo stáli v předklonu, někdo seděl na zemi, tělo mezi roztaženýma nohama, gymnasti by řekli, že dělá placku. Hodně dobrou placku. Ten už si pro fet došel. Až se probere, budou ho nejspíš hrozně bolet extrémně protažený nohy. Pokud to není jogín v Asaně při dlouhé meditaci. Ha ha. Jeden týpek nejspíš pod vlivem nějaké halucinace větvičkou čistil okolí jednoho odpadkového koše. Na jednom kontejneru s odpadkama stál další, většinou z něj byl vidět jen nohy a zadek. Zbytek byl zabořenej v kontejneru. Uprostřed chodníku sedí ženská. Prostě sedí.
Oblečení nekomentuju. Vousatý a chlupatý chlapi tu chodí v podprsenkách. Ne ve slumu, v centru města. Spolu s kravaťáky z banky, co si jdou o polední pauze na oběd. Ve slumu se o oblečení nedá mluvit, tam se nosí to, co se najde v popelnici. Večer v centru chodí ti šťastnější, co někde sehnali deku. Táhnou ji za sebou přes ulici a evidentně si jdou hledat místo ke spaní. To co je ve slumu k vidění ve zhuštěné podobě, je v centru všude. Jen roztroušené a můžete dělat, že to neexistuje. V parcích ti, co ještě nemají místo mozku jen díru, neúnavně nahlas světu sdělují svoji pravdu. Všude je spoustu zřízenců, kteří vypadají jako uklízecí četa, ale jakmile začnu v jednom parku rozbalovat balíčky z pošty, vidím jejich pozorné oči. Oni asi jsou uklízecí četa, ale tuším, že mají své pokyny, co sledovat. Klidně moje psaní vemte jako psychologickou sondu do myšlení někoho, kdo tři měsíce viděl pár lidí denně. Nebo tři dny nikoho. A jehož tělo právě přechází z vysoce kalorické stravy plné cukru na normální.
Z pošty jsem zamířil do REI. Chtěl jsem mozek potěšit pohledem na outdoorové „hračky“. Mám moc rád oblečení od značky Patagonia (žádné zatím nemám, ale jejich ultralehkou bundu jsem koupil před cestou synovi na jeho cestu do Chile) a hrozně rád bych si koupil lehoučkou vestu bez rukávů. V Rei mě okamžitě zaujal batoh s kolečkama od firmy Osprey – takový hybrid, který vezmete do ruky, na záda, vytáhnete madlo a máte z něj kufr na kolečkách. Potřebuju kabinové zavazadlo, mám to v ceně letenky a do batohu se mi všechno nevejde. Navíc něco takového doma chybí. Tenhle má přesně povolené rozměry kabinového zavazadla. Už to vidím, že vesta od Patagonie nebude, batoh má přednost. Stejně jsem si ji šel prohlédnout i zkusit, ale nakonec vyhrál rozum. Jedu sice domu dřív, ale zase tolik peněz mi nezbylo. Už jsem si takhle vysnil a pak zase rozumem zavrhnul stan od firmy Durston. Nakonec jsem s prázdnou neodešel, ve výprodeji (taková ta hrabárna na ramínkách, kde jsou všechny značky pohromadě) jsem našel skvost – ultralehkou nepromokavou bundu Helium od firmy Outdoor Research. Firma ze Seattle, jedna z nejlepších na trhu. Bunda zlevněná na 120$. Je jak peříčko, ale je nepromokavá, paropropustná,větruodolná. Pro odborníky – 2.5 membrána značky Pertex. Mám z této membrány hardshell bundu, podržela mě při dvoudenním dešti ve Washingtonu. Ta ale váží tři čtvrtě kila, tahle něco okolo 150gramů. Jasně, musíte být stejný magor, abyste tohle ocenili… 🙂.
Hybrid batohu s kufrem od Osprey si odnáším taky. Farpoint 36, pokud byste si to chtěli vyhledat. Ten stál 300 dolarů. To ale není hračka pro tatínka, to je investice do domácnosti. Vysoká cena je ospravedlnitelná. Cestou zpátky se stavuju v centru na hamburger a kousek od hostelu na kafe do Starbucks. Na hostelu už nic nedělám. Vařím si nudlovou polévku ze zásob, co mi ještě zbyly a koukám na film na Netflixu. Něco se mi vkrádá do hlavy a mě se to vůbec nelíbí.
Weirdos nefotím. Šlo by to, ale ze zásady ne. To málo, co pro ně můžu udělat, je nechat je být. Neukazovat je světu.
V počítačových programech pro grafiky se pracuje s barevnými paletami, každá je složená z jiné škály barev. Škálu barev, skrz kterou vidím San Francisko, bych nazval Dystopie.
Už se mi nedaří zážitky vnímat s odstupem, kdy se tragédie mění v komedie (Charlie Chaplin). Už jsem příliš blízko. Chci domů.
V deset večer se celým hotelem rozezní pronikavý zvuk alarmu z kouřového čidla. Vsadím se, že nějaký idiot o patro výš byl línej jít s jointem do parku. Pach marjánky je mimochodem pro San Francisko charakteristický. Tady může být člověk sjetej aniž by si jedinkrát potáhnul. Stačí zhluboka dýchat. Ale já potřebuju zhluboka dýchat.
