na dnešek jsem si koupil lístek do kina. Imax, Coppolův film Megalopolis. Nebudu si hrát na něco, co nejsem – půlku dialogů jsem spíš odhadnul, než že bych jim rozumněl. V hovoru s Američany fráze „promiňte, nerozumněl jsem“ funguje. V kině bohužel ne.
Naštěstí tenhle film má dějovou linii jednoduchou a jde především o formu, je to umělecké dílo. Záběry jsou nádherné, scény dokonalé. Určitě tam bylo spoustu hlubokých myšlenek. Příště se na to podívám minimálně s českými titulky.
Před kinem jsem si ještě zašel na rychlý oběd. Měl to být rychlý oběd v komplexu nákupního střediska, kde bylo i kino. Příprava jim trvala docela dlouho a bylo jasné, že začátek promítání nestihmu. A víte co? Dřív bych byl nervózní a ve stresu. Teď ne. Prostě přijdu později.

Přišel jsem akorát na konec upoutávek. Za mnou někdo chroupal brambůrky a asi půl hodiny šustil pytlíkem. Podařilo se mi na chvíli šustění zakomponovat do kulisy filmu a úplně mi přestal vadit. Snad se blýská na lepší časy a tyhle věci mě přestanou nervovat.
Před nákupním střediskem je památník Martinu Lutheru Kingovi. Tvoří ho vodní komplex, zakončený vodopádem. Voda uklidňuje a tady dvojnásob – v jedné části vás památník pustí pod vodopád, vzpomněl jsem si na vodopády Iguazu na hranici Argentiny a Brazílie a bylo mi dobře.

Po filmu jsem se vydal k jedné turistické atrakci, kterou tu všichni doporučují navštívit – Painted Ladies. Když se vydáte k parku Alamo square, procházíte čtvrtí starých úzkých a vysokých domů, které ve vás evokují starý Londýn. Vyskakuje mi v mysli viktoriánský sloh, chatgpt mi to potvrzuje. Trochu mě to zklamalo, domy jsou podobné všem ostatním v této čtvrti. Jen před těmahle v parku stojí zástupy lidí s vytaženými mobily. Nechtěl bych tam bydlet.

Dneska už bylo kultury dost jdu domů. Každý den tu nachodím od 15 do 20 kilometrů. Všude chodím pěšky a už mi taky došlo, jaký to má smysl – viděli jste někdy maratónského běžce, který by se hned za cílovou páskou zastavil? Ještě chvíli vyklusává…Tedy pokud se hned v cíli nezhroutí, jako já😁. Myslím, že týden na „vyklusání“ po tříměsíčním pochodu by měl stačit.
Takže i dneska šlapu hodinu zpátky na hostel.
Ještě se vrátím o kousek v čase. Cestou k Painted Ladies jsem ještě v centru narazil na skupinu cyklistů, složenou z, chlapů 50+. Potud dobrý, ale oni na sobě vůbec nic neměli. Nevěřícně na to koukám a stejně na to kouká nějaká ženská vedle mě. Dáme se do řeči, je ze středozápadu (nemám ponětí, kde to je, ale ten termín znám), pomáhá tady v předvolební kampani Kamale Harrisové. Frisko je podle ní divný a těší se, až vypadne. Ano, Frisko je divný. Ale čekám, že tak jako na trailu v Kalifornii, i tady si krásné zážitky musíte zasloužit. Nic tu není zadarmo.
Dávám si ještě ve Starbucks povinné Americano s mlékem a pak už na hostel. Po nudlovce k večeři mě chutě vyženou zpátky na ulici, jdu si koupit zmrzlinu. Ještě mě to pořád nepřešlo 🙂.
Ke zmrzce si pouštím film z Netflixu, s dvěma hikerkama, pak ještě hrajeme žolíky. Je to bizarní, ale je to po třech měsících poprvé, co se pouštím do něčeho skupinového. Moc dlouho to nevydržím – hrajeme podle pravidel, jak je hraje dánská hikerka a mě to moc nebaví. Nemám problém podřídit se jejím pravidlům, ale když mě začne přesvědčovat, že podle mých pravidel je nesmysl hrát, dochází mi trpělivost a radši odcházím.
Do resocializace mi ještě pár týdnů chybí…
Dneska odjel německý pár, hrozně milí mladí lidé. Tuším jsem o nich už psal. Odlétají do Peru, kam pak poletí dál, to ještě neví. Další, co mi budou chybět…
Mimochodem, v Peru funguje turistický autobus Peru Hop. Něco ve stylu městských Hop on, Hop off, ale v rozsahu území celého Peru.
Zítra se chystám pěšky až ke Golden Gate a nejspíš i přes něj. Musím vyrazit ráno, odpoledne už zpravidla sedá mlha/mrak a není nic vidět.

