D79, Jak to vlastně píšu. A omluva.

Napřed velká omluva. Bylo mi poslední dny fyzicky hodně blbě, proto ta odmlka. Články píšu každý den, jako poslední věc před spaním, ale kompletuju až v civilizaci.

Stmívá se kolem osmé a pobíhat kolem hamaky s čelovkou mě nebaví. Zpravidla tak v osm už ležím, čekají mě už jen dvě věci. Péče o nohy a psaní. Končím po desáté, kdy už se mi stejně zavírají oči.

Psát musím hned ten den. Zážitků je moc, dojmy dalšího dne by přemazaly dojmy dne předešlého. Navíc věřím tomu, že zápisky dělané tentýž den mají větší náboj. Jsou uvěřitelnější. Takže ležím v hamace, polštářek pořádně nafouklý, abych mohl psát v pohodlné poloze (vleže), píšu na softwarové klávesnici mobilu. Úplně zapomínám, že pár centimetrů od mého těla končí za plátýnkem hamaky můj svět a začíná svět pod vládou lesa.

Dokud nedokončím zápisky, nejdu spát. Den je zapsaný a ukončený. Problém je s fotkama. Z nějakého důvodu se dají spolehlivě vkládat jen když jsem online, na dobrém signálu nebo wifi. Takže i když vše napíšu ještě v lese, fotky vkládám až v civilizaci. Tentokrát (a bude to tak čím dál častěji), jsem šel celou sekci bez zastávky. Články na blog tak kompletuju a budu kompletovat až v cíli sekce. Sekce mají od 100 do 200km, pro mě to znamená 5 až deset dnů chůze. Občas je tu v horách signál, pak se snažím alespoň publikovat hezkou fotku nebo krátké video na instagram (nikde tu v horách není dobrý signál na větší práci a hodně to vybíjí baterku mobilu).

Sekce, kterou jsem zakončil před dvěma dny byla pekelná a přivedla mě blízko k tlačítku SOS a k vyčerpání, které jsem tu ještě nezažil. Zvládl jsem to, ohromně mě to zvedlo sebevědomí, ale fyzicky mě to srazilo na kolena. Už zase stojím👋. A jdu kompletovat články. Zážitků za poslední týden je ohromná spousta, fotek taky. Jsem silnější, než kdy předtím v minulosti. Hřebenovka je úžasná a přetěžko se sdílejí emoce, kterými vás každý den záplavuje.

Jedna emoce, jeden pocit dominuje – zvládnu tu cokoliv.

Translate »